„Co to děláš?“ zeptal se kocour. Byl vypasený, chlupatý a seděl na stolku v kočičí kavárně hned vedle kafe. „Píšu o kočičí kavárně,“ řekla jsem. Je to kavárna, kde se volně pohybují kočky, lezou na stoly a navazují interakce s hosty. Pokud se jim chce. „To ví každý, to je stará věc,“ řekl kocour, jemuž se bohužel zrovna chtělo.
Bylo to v Praze na Újezdě, v kavárně, která zde působí již čtvrtým rokem, měl tedy svým způsobem pravdu. Kromě toho tu visí pravidla: „Pokud se budete chovat ke kočičce hezky, s láskou a respektem, ona se bude chovat hezky k vám.“ Proto jsem kocourovi neodporovala, chovala jsem se k němu v rámci možností hezky a pokračovala ve psaní.
V Česku žije asi milion koček, má ji každá pátá domácnost stejně jako v Německu, ve Velké Británii či Itálii. Zřejmě to ale obyvatelstvu nestačí, protože je tu kromě toho také zhruba dvacet kočičích kaváren. Některé kavárny jsou umisťovací, jsou tu kočky z útulků, které je možné si rovnou nechat zabalit. „Mě ne,“ řekl kocour. To nehrozí, myslela jsem si, ale vzhledem k pravidlům kočičí kavárny jsem nic neřekla a čekala, až se začne chovat s láskou a respektem. „A dál?“ zeptal se kousavě.
Teď se čeká, kdo koncept posune někam dál. Jinde se to totiž už děje – hlavně v Asii, a nejvíc v Japonsku, které světu dalo už tolik děsivě roztomilých trendů. Takže například: ježčí kavárny, kde je možné se za poplatek mazlit s ježky, ochranné rukavice v ceně. Dále soví kavárna, kde si návštěvník hladí soví peří, tak neobyčejně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu