Česká facka

„Totalita začíná v dětství.“ Tenhle titulek nesl rozhovor s psychologem Lubomírem Kobrlem, který vyšel v Respektu téměř před deseti lety. Musím se přiznat, že vliv, který tehdy odborník přisuzoval raným zkušenostem jednotlivých lidí na podobu společenského uspořádání jejich země, mi tehdy připadal lehce nadsazený.

Jsou přece mocnější síly, které hýbou dějinami a způsobují, že některé společnosti tak rády škrtí svou svobodu ostnatým drátem: historické křivdy, nedostatečná reflexe dávných selhání, uzavřenost, xenofobie a tak dále. Ne že by citové vazby otce a matky nehrály v našem vývoji klíčovou roli, ale dají se jimi vysvětlovat události a fenomény, o nichž čteme každý den v novinách?

Vzpomněl jsem si na ten rozhovor nad výsledky čerstvého průzkumu o vztahu Čechů k fyzickému trestání dětí, který si nechala zpracovat Liga otevřených mužů. Přináší pozoruhodnou zprávu. Své děti fyzicky trestají dvě třetiny Čechů, většina z nich ale zároveň plácnutí přes zadek nebo facku za fyzický trest nepovažuje. Lze tedy dovodit, že při „opravdovém trestání“ ordinují svým dětem něco horšího. A zároveň jsou kategoricky proti zrušení takových trestů – jen sedm procent respondentů by zavedlo zákaz dětských fyzických trestů, jaký má v právním řádu dnes už většina evropských zemí.

Není až takový problém, když rodič výjimečně své dítě plácne přes zadek. Výchova je někdy psychicky náročná a v jinak láskyplném prostředí se příležitostné prasknutí nervů nemusí na zdraví potomstva nijak projevit. Věda ale jednoznačně vyvrací jakýkoli pozitivní účinek fyzického trestání a naopak varuje před řadou negativních. Není zkrátka až tak překvapivé, že nám občas ujede ruka, varovná zpráva průzkumu spočívá ve zjištění, jak moc si na právu využívat vůči drobotině hrubou sílu trváme.

S rozvojem neurověd je čím dál evidentnější to, co psychologové tvrdili léta, totiž že způsob našeho prožívání světa silně vychází z raných zkušeností v rodině. Strach a stres, jež poslední roky ovládají českou společnost a činí ji zranitelnou vůči demagogům, kteří by se rádi vrátili k vládě pevné ruky, se zkrátka nezrodily náhodou. A není taky náhoda, že se terčem společného zájmu autoritářů napříč politickým spektrem stává agenda, která souvisí s dětstvím: vzdělávání, pěstounství, inkluze, ústavní výchova, tradiční rodinné modely nebo právě tělesné tresty.

Vynutit si poslušnost silou zkrátka znamená vychovávat slabé a poslušné. Totalita začíná v dětství.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

příjemné čtení vám přeje

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora