0:00
0:00
Společnost3. 11. 201814 minut

I vy můžete zachránit planetu

Praktický rádce pro ty, kteří to chtějí alespoň zkusit

Je třeba razantní změny.
Máme na ni 12 let.
(Baffi nův ostrov, Kanada)
Autor: Profimedia, Sciencephoto RM

Kdybychom mezi palčivými problémy dnešního světa vybírali ty, které u běžného konzumenta médií vyvolávají největší nutkání zívat, globální oteplování by se určitě umístilo v medailové pozici. Zatím poslední zpráva o stavu klimatu na Zemi, kterou na začátku října představil mezinárodní tým špičkových vědců, se jako obvykle nesla v alarmujícím duchu: lidé, pozor, probuďte se, naše planeta se opravdu přehřívá a na záchranu, tedy na to razantně snížit emise skleníkových plynů, máme už jen 12 let – mnohem méně času, než jsme si dosud mysleli. Ve zprávě nechyběl ani obvyklý dlouhý výčet živelních pohrom, které nás už brzy potkají, pokud přehřívání aspoň nezpomalíme – od stoupající hladiny oceánů přes všudypřítomné ničivé požáry a sucha až ke karavanám zoufalých lidí prchajících ze svých náhle neobyvatelných krajin tam, kde se ještě žít celkem dá – tedy k nám. A tohle všechno se nestane někdy v daleké budoucnosti za desítky let, ale vlastně už za chvíli a během našich životů, burcovala říjnová zpráva Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), který je v ranku globálního oteplování považován za zásadní autoritu.

Ničivé požáry, jako byl ten v Kalifornii, budou častější. (Santa Rosa, Kalifornie, 2017) Autor: Getty Images
↓ INZERCE

Varující analýza klimatologů na den ovládla přední pozice v médiích po celém světě, a kdo ji zaznamenal, musel při čtení pocítit náraz úzkosti nebo smutku. Zároveň, jak ukazují průzkumy, se řada lidí při četbě nedokázala ubránit pocitu únavy: to všechno jsme za posledních 20 let slyšeli už mnohokrát, tón je vždy stejně dramatický, přesto se nikdy nic zásadního nestane. V Česku dál vyrábíme elektřinu z uhlí a do atmosféry vypouštíme obrovské množství skleníkových plynů, které oteplování a jeho smrtící důsledky způsobují. A i když jsme v posledních letech několikrát po sobě zažili extrémně horké léto a sucho se stává realitou našich životů, katastrofa se stále odehrává kdesi daleko a jako by se nás netýkala. Je to přitom velký paradox: Česko je v přepočtu na obyvatele jedním z největších producentů skleníkových plynů v Evropě, většina Čechů považuje globální oteplování za problém, ale průzkumy veřejného mínění zároveň ukazují, že obyvatelé Česka pociťují v rámci Evropy nejmenší osobní odpovědnost za řešení klimatických problémů. Myslí si, že jejich osobní snažení je zbytečné a změna musí přijít „shora“ – od politiků a firem.

S tímto pocitem, že věc mají zařídit „jiní“, však čerstvá zpráva o klimatu vyjadřuje naprostý a překvapivě rozhodný nesouhlas. Vědci konstatují, že ohřívání planety jde zpomalit, když věc vezmou za svou nejen politici, ale i běžní lidé coby individuální bytosti. „Tohle není nějaká vzdálená věda odtržená od běžného života. Abychom něco tak náročného dokázali, bude potřeba, aby se zapojil úplně každý,“ apelovala při představování zprávy veřejnosti vedoucí vědeckého panelu Debra Roberts. Bez změny životního stylu se neobejdeme, dodávají její kolegové. Možností, jak zachraňovat planetu „zdola“, je spousta. Zájemci mohou například omezit jízdu autem a více chodit pěšky, jíst méně masa a místo létání na služební cesty využívat videokonference. Skeptici se nad takovou „hrou“ usmívají, ale podle vědců to může fungovat. I když překvapivě jinak, než se dosud v učebnicích a ochranářských brožurkách myslelo.

Luxus říci „ne“

O nové klimatické zprávě si v článcích na internetu přečetla i ředitelka malého pražského designérského studia Michaela Thomas. „Dostala jsem strach,“ popisuje svůj pocit po přečtení. Drobná čtyřicátnice rozhodně neodpovídá obrazu apatického, teoretického Čecha z průzkumů, který vlastní odpovědnost za stav klimatu odmítá: když Michaela Thomas zjistila, jak je situace vážná, rozhodla se přiložit ruku k dílu. Na základě svých znalostí, jaké kroky snižují ekologickou stopu, sestavila seznam 20 předsevzetí, která odteď hodlá dodržovat. Seznam poté zveřejnila na Facebooku a vyzvala své přátele a známé, aby se také zapojili.

„Někteří mi psali, že jsem idealistka.“ (Michaela Thomas) Autor: Matěj Stránský

„Nebudu teď nějakou dobu létat na dovolenou. Možná dlouho. Zatím se zavážu na rok s pravděpodobným prodloužením. Moc prosím, zvažte to i vy, zda je teď nutné létat do dalekých destinací,“ napsala na Facebook. Kromě škrtnutí letenek se taky zavázala, že nebude kupovat plody dovezené z dalekých zemí a místo toho bude shánět potraviny jen od místních výrobců. Další předsevzetí je snížit doma topení z aktuálních 21 na 20 stupňů Celsia. Jeden stupeň totiž ušetří až šest procent energie. Dále chce Thomas kupovat už jen oblečení z druhé ruky a chystá se začít psát politikům, aby v parlamentu či zastupitelstvu hlasovali „zeleně“.

Její výzva nejdříve vyvolala jen menší odezvu mezi přáteli a známými, když ji ale na svých stránkách zveřejnil jeden známý ekologický server, zásek se zvětšil. Reakce přitom byly smíšené. „Někteří lidé mi děkovali s tím, že se přidají. Jiní mi psali, že některé věci ze seznamu už dělají. A další psali, že jsem idealistka, že taková osobní oběť mi možná přinese dobrý pocit, ale nemá vůbec žádný smysl,“ říká Thomas. Většina kritiků psala, že přechod k budoucnosti bez emisí nám zajistí jenom technologický pokrok a politicky prosazené regulace, nikoli zapálený jedinec. A zazněl i klasický „globálně-politický“ argument, že nějaká osobní snaha nemá smysl, dokud se do ochrany klimatu více nezapojí Čína a Indie.

Michaela Thomas připouští, že boj s globální změnou je mimořádně složitý problém, na který sama recept nemá, to podle ní ale neznamená, že by člověk neměl nic dělat. „Pro mě to smysl má. Když se sama trochu uskromním, inspiruji tím další lidi kolem sebe, aby se taky chovali o něco šetrněji. Věřím, že když nás bude víc, tak se časem podaří vyvolat nějakou změnu,“ říká.

Drobné ekologické kroky Thomas podniká už roky a postupně přidává další – z jídelníčku vypustila maso, do obchodů s potravinami si nosí vlastní obaly, aby se vyhnula plastovým odpadům, během letošního suchého léta celá rodina splachovala záchod použitou vodou z vany po koupání, aby se neplýtvalo. Své hodnoty se Thomas snaží uplatňovat i v reklamním podnikání. Jako šéfka už odmítla několik zakázek, protože byly v rozporu s jejím smýšlením, ačkoli tím její firma přišla o zakázku – například nepřijala nabídku navrhnout jednorázové kelímky a krabičky pro stravovací řetězec McDonald’s. Přiznává ale, že luxus říci klientovi „ne“ si nemůže dovolit moc často, aby se firma uživila. „Za deset let jsem to udělala asi pětkrát,“ říká.

Společenské normy se mohou rychle změnit.

Teď po klimatické zprávě vstupuje ve svém zeleném snažení do neozkoušených vod a dopředu ví, že nejtěžší ze seznamu bude přestat létat. Její muž je Američan, mají spolu tři děti a všichni společně pravidelně létají za příbuznými za oceán. Létání je však velkým zdrojem emisí oxidu uhličitého, který způsobuje globální oteplování, proto ho také Thomas na seznam přidala. „Několik dní poté nám psal tchán, že kvůli nemoci už za námi nebude moci tak často létat, jestli bychom prý nepřiletěli my za ním. S manželem jsme to řešili. Já prostě nepoletím. Budu doufat, že se mu udělá líp a bude moci přiletět on sem, místo nás pět za ním. Ale je to těžká volba.“

Velké a malé volby

„Přestat létat patří mezi osobní rozhodnutí, která přinášejí významné snížení emisí,“ hodnotí rozhodnutí Michaely Thomas kanadský výzkumník Seth Wynes z Univerzity v Britské Kolumbii, který se individuálními snahami jednotlivců snižovat emise zabývá. Wynes ještě před třemi lety pracoval jako středoškolský učitel fyziky v kanadském Quebecu. Když tehdy ve výuce přišla řeč na změny klimatu, žáky moc nezajímalo, co proti globálnímu oteplování může udělat lidstvo. Chtěli vědět, co zmůžou oni, kanadští puberťáci sedící v jeho třídě. „Zjistil jsem, že na tyhle otázky neznám přesnou odpověď. V učebnicích jsem našel doporučení jako třeba sušit oblečení na prádelní šňůře místo v sušičce nebo třídit odpad, nevěděl jsem ale, která ta opatření jsou nejúčinnější. Chyběla mi nějaká přehledná hierarchie, kterou bych studentům mohl předat,“ vzpomíná dnes už bývalý fyzikář v telefonickém rozhovoru přes oceán.

Wynes začal pátrat ve vědeckých článcích na dané téma. V rámci svého hledání poznal zkušenější klimatoložku Kimberly Nicholas z univerzity ve švédském Lundu a společně prostudovali celkem 39 vědeckých prací, které zkoumaly účinnost různých individuálních opatření na snížení uhlíkové stopy. Jejich srovnáním došli k závěru, že existují čtyři hlavní osobní volby, které jednotlivci mohou přijmout a které mají největší dopad: omezit konzumaci masa, nepřepravovat se letadlem, nepoužívat automobil a mít méně dětí. Účinek těchto čtyř nejvýznamnějších voleb také vyčíslili: úplným přechodem na vegetariánskou stravu člověk sníží své osobní emise zhruba o 0,8 tuny za rok. Jak známo, současná snaha uspokojit za nízkou cenu obrovskou poptávku po mase vede nejen k eticky problematickým velkochovům, ale i k celosvětovému chovu miliardových stád dobytka, jehož uhlíková stopa se na klimatické změně podepisuje velmi významně.

Letiště New York JFK; ilustrační foto Autor: Profimedia, TEMP Rex Features

O letadlech už byla řeč: jeden zpáteční zaoceánský let připíše na hlavu každého pasažéra 1,6 tuny emisí skleníkových plynů. Ještě významnějším znečišťovatelem je osobní automobil; kdo ho přestane používat, sníží svůj příspěvek k emisím o 2,4 tuny oxidu uhličitého ročně. Ovšem zdaleka nejúčinnější způsob, jak pomoci planetě, je nemít příliš mnoho potomků: každým dítětem totiž rodiče přispějí do mraku skleníkových plynů 58 tunami emisí. Vědci k číslu dospěli tím, že do celkové stopy započítali i emise, které by dítě později vyprodukovalo během svého života.

Vědecká dvojice však zkoumala i další ekologická doporučení, která se běžně propagují ve školních učebnicích či státních příručkách, třeba používat nízkoenergetické žárovky nebo recyklovat odpadky. Kanadsko-švédský tandem zjistil, že tyhle široce rozšířené aktivity mají poměrně malý vliv na klimatickou změnu, snižují osobní emise uhlíku o méně než 0,2 tuny ročně. Výzkum však ukázal, že tyto menší kroky jsou mnohem častěji propagovány ve školních učebnicích a vládních příručkách než účinnější rozhodnutí.

„Chtěli jsme ukázat, že když někdo doma třídí odpad, tak je to sice dobré, ale když pak letí letadlem, emise ušetřené tříděním odpadu se tím úplně vymažou. Šlo nám o to jasně říci, co má velký dopad na změny klimatu a co naopak malý, aby se lidé lépe orientovali. Někdo například dosud jen třídil odpad a teď může zkusit omezit hovězí, které si zatím s klimatem nespojoval. Nemusí s ním přece hned přestat úplně,“ brání se Wynes kritice, že uvedením relativně nízké emisní hodnoty recyklace oba vědci snížili důležitost boje s odpadem, který přitom také představuje globální problém.

Odpovědí na zásadní otázku, zda počáteční malé ekologické kroky vedou, či nevedou u lidí postupem času k významnějším rozhodnutím, se v uplynulé dekádě zabývalo mnoho environmentálních psychologů. Jak to v psychologii bývá, v experimentech byly zaznamenány obě varianty: někdy se lidé od recyklování posunuli k větším krokům, jako je třeba omezení konzumace masa, v jiných testech naopak respondenti díky recyklování získali pocit, že už pro přírodu udělali dost. Ve výzkumech hrálo zásadní roli, jakou měli k šetrnému chování motivaci. Pokud si například nákup úsporné sprchy zdůvodnili ekonomicky (ušetřit), bylo méně pravděpodobné, že se posunou k dalším krokům pro snížení klimatické stopy. Když ale nákup sprchy brali jako ohleduplný k přírodě, posilovala se tím jejich chuť tuto svoji „zelenou“ identitu rozvíjet. Člověk ve svém životě přirozeně tíhne k hodnotové konzistentnosti, a když se jednou zachová určitým způsobem, má tendenci v něm pokračovat. Psychologické výzkumy také ukázaly, že velkou roli v ochotě jednat ekologicky hraje tlak okolí. Ve vesnicích, kde si více lidí pořídí na střechu solární panely, je vyšší pravděpodobnost, že se přidají i ostatní. Stejně tak je v některých kruzích společensky nepřijatelné veřejně vyhodit recyklovatelnou plastovou lahev do běžného odpadkového koše. Tyto případy dokazují, že společenské normy se mohou rychle změnit, jakmile nějaký krok přijme dost lidí. Psychologové si tedy kladou otázku: může se ekologické chování časem stát běžně rozšířenou normou? Jako jeden z příkladů takové společenské změny bývá zmiňována proměna vnímání kuřáků v západní společnosti.

Jedlíci masa

V Česku se nástup ekologicky šetrné společenské normy zatím jeví vzdálený – většina domácností sice třídí odpad, zmírňování klimatické změny ale ve svém každodenním životě nepodporují. Při cestování nebo nákupech mu nepřikládají žádnou váhu plné dvě třetiny lidí, uvádí rozsáhlá studie Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí, kterou letos vydala Masarykova univerzita. Většina Čechů má pocit, že ohřívání atmosféry by měly řešit podniky a průmysl (62 procent), případně politici (61 procent), osobní zodpovědnost připouští jen 24 procent, což je téměř o polovinu méně, než je průměr v evropských zemích.

Tento přístup má svoji logiku – na jednoho Čecha sice připadá v průměru 12,4 tuny oxidu uhličitého za rok, což z nás z hlediska skleníkových plynů dělá čtvrtou nejšpinavější zemi v EU. Vysoké číslo je ale dané hlavně orientací ekonomiky na průmysl, jenž vyžaduje hodně energie, která se stále vyrábí hlavně z uhlí. To by mohlo vysvětlit, proč Češi v průzkumech přisuzují odpovědnost za řešení klimatu politikům a firmám.

Množství skleníkových plynů z průmyslu však dlouhodobě klesá, osobní automobilová doprava naopak v Česku vypouští čím dál více emisí. V letech 1999–2015 stoupl objem uhlíkových emisí z dopravy o 138 procent, což je nejvíce v Unii, uvádí Evropská agentura pro životní prostředí. Češi sice létají na dovolenou skoro nejméně z Evropanů, ale autem na ni jezdí téměř nejvíc. Co se týče konzumace masa, zcela bez něj se stravuje 1,4 procenta lidí, zatímco v sousedním Německu a Rakousku je to devět procent. Čtvrtina Čechů jí maso každý den. Čtvrt milionu domácností stále topí uhlím, které je velkým zdrojem oxidu uhličitého.

Udělat správnou věc

Jan Piňos je veteránem mezi českými ekologickými aktivisty. Během své 27leté kariéry v organizaci Greenpeace a později ve Hnutí DUHA zažil ledacos; má za sebou blokády Temelína i vyhrocené protesty proti kácení stromů na Šumavě. Po poslední zprávě klimatického panelu IPCC kolem sebe moc důvodů k optimismu nevidí, podle něj však má každý individuální krok směrem ke střídmosti smysl. „Lidé by neměli doma přetápět, stačí si vzít o svetr navíc. Když už jedou autem, ať v něm aspoň nesedí sami. Místo uhlí je lepší topit dřevem. Nejsnazší krok, který může udělat každý, je omezit maso,“ vyjmenovává z hlavy klimaticky ohleduplná doporučení Piňos.

Lidem ale radí ještě jeden způsob individuální aktivity, který ostatní pomíjejí a jehož uhlíkový přínos je těžké vyčíslit – občanské angažmá. „Lidé by měli tlačit na politiky a firmy. To nejsnazší je podepsat petici. Třeba teď s Hnutím DUHA sbíráme podpisy na záchranu lesů. Greenpeace zase proti rozšiřování hnědouhelných dolů, což s klimatickou změnou úzce souvisí.“

Dalším stupněm je kontaktovat politiky, když zrovna rozhodují o prodeji uhelné elektrárny nebo o důležitém zákonu. „Dopis zaslaný politikovi zabírá, stejně jako názor sdělený přímo od plic. To máme ozkoušené,“ říká Piňos a připomíná loňské schvalování klíčového zákona o ochraně Národního parku Šumava, který po velkém tlaku veřejnosti nakonec prošel parlamentem.

Víc než všechny kampaně a petice však podle Piňose nakonec na veřejnost – a tedy i na politiky – funguje samotná klimatická změna. „Letošní extrémně suché léto byl nejúspěšnější ekologický výchovný projekt za posledních 25 let. Ukázal nám, že se klima týká i nás,“ říká zkušený aktivista. Žít šetrně ale podle něho má smysl i tehdy, když se planeta bude dál ohřívat a boj za záchranu bude působit zcela prohraně. „Žít šetrně je důležité už jenom kvůli vlastnímu svědomí. Nakonec, správné jednání děláme z podstaty, že je správné, ne z užitku.“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].