Polovina mých dětských pacientů má psychickou poruchu

Dokázalo by se Česko postarat o čtyřicet syrských dětí? Tato otázka se po roce opět vrací do médií a politici v čele s ministrem vnitra Janem Hamáčkem příliš ochoty neukazují. Přitom by se nejednalo pouze o pomoc konkrétním dětem, ale i Řecku, spojenci z EU, který na svém území musí zabezpečit zhruba 2500 nedoprovázených nezletilých žadatelů o azyl. Jejich značná část žije na ostrově Lesbos. Respekt o zdejším životě běženců na podzim přinesl reportáž, kterou nyní odemykáme. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Padesát syrských dětí, o které by se Česko mohlo postarat, potkal obvyklý zpravodajský osud. Dva týdny se k nim vyjadřoval skoro každý, pak rychle zmizely z mediální pozornosti. Nikoli z reálného světa, neboť tým vedený europoslankyní Michaelou Šojdrovou připravuje seznam 50 syrských nezletilých obyvatel uprchlických táborů na vnější hranici Evropské unie, který následně předloží premiéru Babišovi. Opravdová debata o jejich přijetí Čechy teprve čeká. Vyjeli jsme proto do Řecka, do míst, odkud by děti na útěku mohly do Česka přijít.

Den ve frontě

Proud běženců se zde podařilo zastavit migrační dohodou mezi EU a Tureckem. Byla podepsána před dvěma a půl roku a od té chvíle počty připlouvajících i utonulých v Egejském moři dramaticky klesly. Nepropustná ale zdejší hranice není. Každý, kdo po této trase do Evropy připluje – od letošního ledna do konce září se jednalo o více než 23 tisíc migrantů –, končí v táborech na řeckých ostrovech, kde migranti čekají na vyřízení žádostí o azyl. Největší z těchto zařízení leží na dohled od turecké pevniny na ostrově Lesbos.

Zastávka autobusu, který k táboru Moria každou půlhodinu jede, leží hned vedle restaurací s venkovními zahrádkami na promenádě přístavu Mytiléna, třicetitisícové metropole ostrova. Cesta ze středomořské dovolenkové pohody do epicentra nejvážnější humanitární krize na území EU trvá necelých 15 minut.

Tábor leží v prostoru bývalého vojenského areálu, obklopen kopci s olivovníkovým porostem. Ve varu uprchlické krize před třemi lety vznikl jako takzvaný hotspot, kde EU registrovala a identifikovala uprchlíky a poté je posílala dál do Evropy. Po podepsání zmíněné migrační dohody v březnu 2016 dostala Moria nový úkol. Nově připlouvající migranti tu měli vedle prvotní registrace také čekat na výsledek svých žádostí o azyl: ti úspěšní měli přislíbeno lepší ubytování na řecké pevnině, odmítnuté měla čekat rychlá deportace zpět do Turecka. Tábor byl zařízený pro maximálně tři tisíce běženců, kteří tu měli zůstat jen několik týdnů.

Ve skutečnosti nyní v Morii žije asi devět tisíc lidí (z toho je třetina mladších 18 let), mnozí déle než rok. Tábor je obehnán zdí a plotem s ostnatým drátem. Migranti mohou svobodně vycházet, nesmějí však opustit ostrov. Další lidi už dovnitř nelze natěsnat, proto úřady nově příchozím po registraci dávají stan a vzkaz, ať si ho postaví mezi olivovníky venku za zdmi tábora. U zdí Morii je drží jídlo, které se uvnitř tábora vydává, a nedostatek peněz na pronájem bytu v Mytiléně.

Takto nadivoko poslední dva měsíce bydlí i Nadžibulláh Núrí z Afghánistánu s manželkou, čtyřmi dětmi ve věku od sedmi do 15 let a dvěma neteřemi. „Je mi 42 let, válka v Afghánistánu trvá 40 let. Chtěl jsem, aby děti měly jiný život než já,“ vypráví Núrí. Doma ho živilo řízení náklaďáku a malá farma, opětovný nárůst násilí páchaného hnutím Tálibán jej letos definitivně donutil k odchodu z vlasti. „Kamkoli do Evropy, kde je mír,“ říká.

Jeho odysea se po 50 dnech putování přes Írán a Turecko zasekla tady na Lesbu. Osmičlenná rodina nyní sdílí tři malé barevné letní stany, které od správy tábora v Morii dostala. Mají jen jednu vrstvu, která při silnějším dešti promokne. Tak jako týden před naší návštěvou, kdy se nad řeckými ostrovy prohnala bouře Zorba. Děti a ženy byly ze stanů evakuovány do nedalekého skladu jedné nevládní organizace, kde zůstaly přes víkend, ale pro muže tu nebylo místo. Zůstal jsem ve stanu, aby ho neodplavila voda a nikdo nás nevykradl,“ vypráví Núrí. „Spát ani lehnout jsem si celý víkend nemohl, spacáky byly mokré, na podlaze stanu byla voda.“

Ve stanovém městečku za zdmi oficiálního tábora bydlí podle odhadů zdejších pracovníků Lékařů bez hranic přes tisíc běženců. Stany jsou namačkané jeden na druhém a z udusané půdy kolem prakticky neroste tráva. Tábor je postaven v kopci, hlína se při dešti promění v kluzkou blátivou plochu a voda ze stráně stéká do níže položených stanů. Mezi stany pobíhá hodně dětí, jsou zde afghánské ženy s malými potomky v kočárku i drsně vypadající svalnatí dvacátníci. Na kamenité cestě uprostřed tohoto neformálního tábora skupinka dobrovolníků z Evropy rozložila deky a se zhruba padesátkou dětí mladších deseti let hrají hry, prohlížejí si obrázkové knihy, a vybarvují omalovánky.

Nadžibulláh Núrí říká, že většinu běžného dne tráví ve frontě na jídlo. „Vstávám po čtvrté ráno a jdu se zařadit do fronty na snídani. Čekám tři hodiny. Hned hodinu po snídani se jdu postavit do fronty na oběd,“ popisuje. O dlouhých frontách, v nichž prostojí většinu dne, hovoří i další oslovení osadníci Morii. Běženci zároveň dostávají kapesné 90 eur měsíčně a někteří do Řecka přicházejí s úsporami nebo jim na dálku pomáhají příbuzní žijící již v Evropě. Místo nekonečných front si občas přilepší nákupem jídla u stánků postavených před táborem nebo v obchodech v Mytiléně. Kolem tábora vede autobusová linka, kterou do města dojíždějí. Vysedávají tam v parcích, na lanko v přístavu zkoušejí ulovit rybu, potkávají přátele, kteří měli štěstí a agentura OSN je před minulou zimou ubytovala v bytech.

Kvůli skutečnému nebo domnělému předbíhání v jídelních frontách dochází k potyčkám mezi rychle podrážděnými muži. Mívají často dohru na jiném místě tábora, dál od hlídek řeckých policistů. Někdy přerůstají do masovějších bitek, kdy se proti sobě zformují různé národnosti. „Zažil jsem za ty dva měsíce dvě větší bitky. Mezi Somálci a jinými Afričany. A mezi Afghánci a Araby. Menší konflikty vidím skoro denně,“ říká Núrí. V neformálním stanovém táboře není elektřina, nevládní organizace tu však postavily několik toalet. „Starší dcery tam po setmění doprovázíme. Aby je někdo neznásilnil. Hodně lidí pije, není to tam pro ženy bezpečné.“ V táboře se zformovaly gangy, znalci prostředí mluví o působení afghánské mafie, nedávná reportáž stanice Deutsche Welle popisovala přítomnost příznivců Islámského státu.

Nadžibulláh Núrí neví, jak dlouho bude muset se svou rodinou žít ve stanu v olivovníkovém háji. „Zatím znám jen datum prvního rozhovoru s azylovými úředníky. Termín mám na květen 2019,“ říká. Dlouhé čekání je způsobeno příliš velkým množstvím žadatelů o azyl, kteří připadají na nedostatečný počet úředníků. Nedaří se tak naplnit původní předpoklad migrační dohody EU s Tureckem, že rozhodnutí o nároku na azyl, či o vrácení do Turecka padne velmi rychle. Důsledkem je přeplněná Moria.

Nadějí pro pana Núrího je zářijové oznámení vlády v Aténách, že stejně jako před loňskou zimou několik tisíc běženců z Morii přepraví na řeckou pevninu, kde vznikají kvalitnější tábory. Výběr lidí pro tento převoz není systematický a afghánskou rodinu za zdí může v chaotické situaci v terénu minout.

Svědectví lékařů

Autor těchto řádků navštívil Lesbos po podepsání migrační dohody potřetí. Když přijel na podzim 2016 poprvé, panoval na řecké hranici EU vcelku pochopitelný chaos, nová evropská politika a byrokracie se teprve rozjížděly. Na jaře minulého roku v rozhovorech v Mytiléně i Aténách pak převažoval pocit, že se situaci pomalu daří dostat pod kontrolu. Počet lidí v táboře Moria se začal blížit předepsané kapacitě a začal fungovat nový, úhledný a prostorný tábor spravovaný radnicí v Mytiléně, v němž žili rodiny s dětmi, nemocní a starší migranti. Trend se však nepotvrdil: letos v říjnu je situace na místě nejtristnější.

Vnímá ji tak i desítka lékařů, psychologů, pracovníků řeckého ministerstva pro migraci a agentur OSN, s nimiž Respekt hovořil. Někdy pod podmínkou anonymity, protože chtěli i bez oficiálního souhlasu svých institucí na současný stav v táboře upozornit. Zcela otevření jsou při poukazování na humanitární katastrofu Lékaři bez hranic (MSF), kteří nezávisejí na penězích rozdělovaných řeckou vládou či OSN a v září vydali šokující zprávu o poměrech v Morii. Každé čtvrté dítě vyšetřované lékaři MSF se pokusilo o sebevraždu nebo úmyslně poškozovalo své tělo.

„Pracovala jsem pět let na misích v Kongu a ve Středoafrické republice a nikde jsem nezažila tolik beznaděje a duševních problémů jako tady,“ říká zdravotní sestra Idoia Moreno, která je v Morii od března. „Nikde nebylo takové přelidnění a takový nedostatek soukromí. A přitom jsme na území EU, kde ti lidé po útěku z děsných podmínek a po náročné cestě hledali naději. Jsou blízko cíle, o to větší je jejich frustrace.“

Klinika Lékařů bez hranic stojí přímo naproti hlavní bráně do oficiálního tábora Moria. Sestává z několika stanů, dodávky s výdejem léků a dvou kontejnerů s ordinacemi lékařů. V klinice přijímají jen těhotné ženy a děti, specializují se zvláště na psychické problémy migrantů. „Polovina mých dětských pacientů má nějakou psychickou poruchu. Lehčí problémy, například noční pomočování. Nebo záchvaty paniky, úzkosti nebo agrese. V nejhorších případech sami sobě ubližují, třeba si rozřezávají kůži, někdy i sedmileté děti,“ popisuje italská pediatrička Carola Buscemi. „Všichni rodiče mi říkají, že se na cestu do Evropy vydali kvůli svým dětem. Jejich frustrace ze zdejšího prostředí se přenáší na děti.“

Naprostá většina z běžných zdravotních problémů dětských pacientů je podle Buscemi způsobená zdejším prostředím. Pravidelné průjmy dětí ze špatného jídla. Kožní ekzémy. Dýchací problémy. Závažné případy předává lékařům v místní nemocnici v Mytiléně, která však zápřah nezvládá.

K více než 80 tisícům obyvatel ostrova se přidávají tisíce běženců. Péči přitom podle MSF obstarává stejný počet lékařů a sester jako před migrační krizí. A to v situaci, kdy je i běžný řecký zdravotní systém po dekádách špatného řízení, korupce a po letech masivních finančních škrtů ve špatném stavu. „Těhotná žena se například den po porodu se svým dítětem vrátí do tábora a spí zase ve stanu. V nemocnici nebylo místo,“ říká zdravotní sestra MSF Isoia Moreno.

Politický pat

Lékaři bez hranic – jejich pracovníci v terénu i vedení řecké mise – vidí příčinu problému v migrační dohodě EU s Tureckem, která vedla k hromadění utečenců na řeckých ostrovech. Uznávaná organizace navrhuje z humanitárních důvodů dohodu ukončit. Není to momentálně příliš pravděpodobné. Bez dohody vyjednané svého času Angelou Merkel by do Evropy v roce 2016 možná připlul další milion běženců a nejspíše by to tehdy vedlo k obnově hranic v schengenském prostoru. Radikální populisté a nacionalisté by posílili ještě více než dnes.

Není také moc pravděpodobné, že se v příštích měsících životní podmínky v Morii výrazně zlepší. Řešením by bylo zvětšení tábora nebo ideálně vystavění více menších táborů na jiných místech ostrova. Obyvatelé řeckých ostrovů a jejich správa jsou však rozhodně proti. Obávají se, že se trvale stanou evropským „vězením“ migrantů. Vláda v Aténách místní správu ke změně postoje netlačí.

Druhým řešením je pravidelný přesun migrantů z Lesbu do táborů na řecké pevnině, které jsou kvalitnější a připravené pro delší pobyt. K tomu je ale skeptická Evropská unie, protože do Turecka je podle migrační dohody možné vracet odmítnuté žadatele o azyl jen z řeckých ostrovů, nikoli z pevniny. EU se obává, že by větší část migrantů z Atén pokračovala ilegálně přes Balkán do srdce Evropy. Nabízí se samozřejmě možnost, aby si státy EU část migrantů z Lesbu rozdělily a vyřešily jejich žádosti o azyl místo přetížených řeckých úřadů. Toto řešení, blízké ideji uprchlických kvót, většina vlád EU v čele s Visegrádskou čtyřkou odmítá.

Zastánci migrační dohody upozorňují, že za problémy může také selhání řecké administrativy. EU do Atén poslala více než miliardu eur, které měly pomoci při utváření řeckého azylového systému a zajistit důstojné podmínky v táborech. Evropská komise aktuálně potvrdila, že její tým OLAF vyšetřuje možné zneužití financí. Řecké noviny píší o dramaticky nadsazených ceny, které si určovaly firmy dodávající stravu a další služby uprchlickým zařízením.

Nápad europoslankyně Šojdrové, aby Česko přesídlilo padesátku syrských dětí, se snaží Lesbu a Řecku ulevit v péči o nezletilé běžence.

V Řecku momentálně žije přes tři tisíce utečenců mladších 18 let, kteří jsou na útěku bez doprovodu. Nejmladším je 13, nejčastěji jim je 16 a 17 let. Většina pochází z Afghánistánu a Pákistánu, v Sýrii se jich narodilo zhruba kolem 400. V ubytovnách určených pro tyto děti – tedy se speciálním dozorem a péčí – má Řecko zatím pouze 1200 míst, která jsou neustále zaplněná.

Nové přístřešky vznikají, ale dokud nebudou připraveny, tak stovky mladistvých běženců zůstanou ve speciálních sekcích uprchlických táborů, nebo dokonce v Aténách na ulici. Šéf řecké pobočky Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Gianluca Rocco prakticky neví o případech, kdy by se o tyto děti v Řecku staraly náhradní afghánské nebo syrské rodiny či vzdálení příbuzní.

„Dokud platily uprchlické kvóty, tak jsme evropským státům pomáhali vytipovat vhodné lidi k přesídlení. Z Řecka díky kvótám odešlo 23 tisíc uprchlíků, zemi to pomohlo,“ vysvětluje Rocco. „Po skončení kvót jsme hledali další možnou spolupráci. A shodli jsme se s řeckými úřady, že by pomohlo přesídlení nezletilých a nedoprovázených utečenců.“ IOM tento nápad nastínil velvyslancům evropských zemí v Aténách. „Kdyby si každý stát EU vzal 50 nezletilých, tak je problém vyřešen. Proto český projekt vítám.“

Odepsaní v sedmnácti

Přímo v táboře Moria na Lesbu momentálně žije přes tři sta osamocených nezletilců. Sedmdesátka mladších 16 let bydlí pod podrobnějším dohledem sociálních pracovníků v takzvané bezpečné zóně. Žijí tu v tuctu kontejnerových příbytků, z nichž jsou některé pomalované obrázky palem, ptáků, moře. Většina sedmnácti- a osmnáctiletých bydlí ve speciálním sektoru hlavního tábora, kam novináři nemají přístup, stejně jako bez zvláštního povolení nemohou s dětmi hovořit.

I těmto starším nezletilým běžencům nevládní organizace nabízejí tři hodiny fotbalového tréninku dopoledne a tři hodiny základní školní výuky odpoledne. „V sekci nás bylo přes 120, do školy chodila jen pětina z nás. Pro mě to bylo asi snadnější, protože mluvím anglicky. Arabští a afghánští kluci se nedomluví,“ vypráví Ali z Ghany, kterému bylo právě 18 let.

Potkáváme ho před jeho pravidelným sezením s Vassiou Danaskou, psycholožkou ve službách IOM. Jeho traumatické důvody útěku z vlasti a zkušenosti z dvouletého putování přes půl Afriky na Lesbos na žádost psycholožky neprobíráme, podstatná je však Aliho zkušenost z Řecka. V řečtině dělá tak rychlé pokroky, že se mohl zapsat do jedné místní odborné školy. Po odpolednech pomáhá jedné nevládní organizaci – trénuje mladší dětské běžence fotbal. „Ukazuje, že ty děti mají potenciál. Pokud se jim dost věnujete, pracujete s nimi,“ říká psycholožka Vassia Danaskou.

Osudy dětí, kterým se věnovala, ale nemají vždy tak příkladné výsledky. „Velká část z nich má z válek nebo z dlouhé, těžké cesty do Evropy posttraumatické syndromy. A pak tu cítí evropskou volnost a absorbují to nejhorší z naší kultury. Alkohol, cigarety nebo se dostanou k drogám. A spálí je to. V sedmnácti jsou odepsaní,“ říká psycholožka, která v Morii pracuje už dva roky.

Někteří z jejích bývalých svěřenců se dokázali propašovat na paluby trajektů mířících do Atén a nyní se živí na ulici prostitucí. Jiní byli přesídleni do táborů na řecké pevnině a pak utekli. Pěšky a bez znalosti evropských jazyků se vydali přes Balkán do západní Evropy. „Nemáme kapacitu se všem pořádně věnovat. I proto je tak prospěšné, když si jiné země některé z dětí včas převezmou,“ odpovídá psycholožka Danaskou na dotaz po smyslu české iniciativy. „Nechci si dělat iluze, není to lehké. Třeba od svých pěti let někde pracovali, nechodili do škol. Když je ale necháme dlouho v táborech, tak z nich opravdu vyroste ohrožení. Když jim dáme zdravé prostředí a řád, tak dokážou žít normální život.“