Sousedské vztahy jsou tady méně kultivované než v Německu

Před dvaceti lety sem jezdívaly nizozemské nevládní organizace a učily Čechy spoluúčasti na městském rozhodování. Už tuhle disciplínu, tedy říct svůj názor a rozumně od města požadovat jeho zohlednění, umíme?

Ta situace se výrazně zlepšila, ale možná se trochu ještě učíme, jak vlastní potřeby a očekávání formulovat. V drtivé většině jsou názory formulovány v diskusích na sociálních sítích, ne vždycky hezky. Na druhou stranu v třicetitisícovém Kolíně existuje facebooková skupina Můj Kolín, která má přes deset tisíc členů. To ukazuje potřebu diskutovat. Pro radnici je to někdy únavné, ale užitečné.

Jste členem zmíněné skupiny?

Ano, já i moji kolegové z rady. Lidé si nás zvykli ve dne v noci označovat. Vyskakují nám upozornění, že jsme na něco tázáni, a my odpovídáme, pokud je otázka formulována slušným způsobem.

Jak často se takové diskuse účastníte?

Den co den, protože mě neustále kolegové upozorňují, že se tam někdo na něco ptá. My ale zkoušíme tohle dotazování oficializovat. Učíme lidi, že město má i vlastní nástroje, především aplikaci Lepší místo, kam lze psát také z mobilu. Vyfotit závadu v městském prostoru, dát ji do aplikace. Naši úředníci mají povinnost obsah aplikace kontrolovat. Rád používám příběh pána, který si neustále chodil na radnici stěžovat. Když jsme zavedli platformu Lepšího místa, tak zahltil server fotografiemi a příspěvky. Tím se jeho negativní energie vlastně přetavila zázračně do pozitivní, protože jsme jeho podněty začali řešit, pokud to bylo v našich silách.

Česká města jsou velmi upjatá při dodržování nočního klidu, mnohem víc než například německá města. Také to řešíte?

Řešíme to velmi a úplně dobré řešení to nemá. V deset hodin je noční klid, ale pokud jsou akce většího charakteru, tak se pokoušíme vyjít vstříc organizátorům rozhodnutím rady města a prodloužit dobu hudební produkce.

Mám na mysli spíš běžný život projevující se posezením venku před hospodami. Proč nejde v létě posunout hodinu nočního klidu na půlnoc?

Nechceme, aby se vylidnilo centrum města a zůstaly tam jen podniky a kanceláře.

Ale nezdá se, že by se centra německých měst vylidňovala.

Asi proto, že mají nepřerušenou tradici povědomí, že život patří do středu města. Historicky tam byly trhy, a tedy celkově hlučněji. Možná také mají méně excesů s rušením nočního klidu. Když jsem půl roku studoval na Univerzitě v Augšpurku, bydlel jsem přímo na náměstí v historickém centru a nepamatuju si, že by tam někdo vyřvával.

Češi vyřvávají?

Tak pokud máme v centru města plesy a zábavy, tak se to stává. Mladá generace je prostě hlučnější a my tam musíme postavit strážníky městské policie. Když se ale na centra českých měst podíváte, tak předzahrádek přibylo, a v létě dostávají výjimku do 23 hodin. Tolerance lidí žijících ve středu města je větší, než bývala.

Na Čechy je tedy třeba větší přísnost?

Nerad to takhle říkám, ale je pravda, že sousedské vztahy obecně jsou tady kultivované méně. V Německu fungují ve vnitroblocích komunitní zahrádky. Když jsme se o něco takového pokoušeli v Kolíně, tak míra vandalismu byla o poznání větší, a úsilí lidí, kteří se tam pokoušeli něco pěstovat, menší. Pokud budu mít možnost, chci přijít s něčím, co jsem okoukal v Dietikonu. S projektem komunitních – řekněme – minizahrádek rozmístěných různě ve městě, kde si lidé sami zasadí zeleninu nebo bylinky, mohou si je utrhnout, pokud chtějí, ale musí se o ně také starat, zalévat apod. Nedělají to za ně technické služby. V Dietikonu taková věc funguje. Byl by to test pro kolínské prostředí, zda to půjde, nebo nepůjde. Nechci tedy říkat, že na Čechy je potřeba přísnost, ale my jsme neustále měli nějaké direktivní vedení, uliční výbory, někoho, kdo nás kontroluje, a úplně jsme nevytvářeli přirozené sousedské vazby.

Některá města odstraňují v rámci boje proti tzv. nepřizpůsobivým občanům z ulic lavičky. Někdy dokonce zakazují sedět, aby se lidé, vnímaní jako problémoví, nezdržovali na ulicích. Také odstraňujete lavičky?

Tomuhle v žádném případě neustupujeme. Naopak jsem vrátil lavičky do místa, kde historicky byly a pak se daly pryč kvůli tomu, že se tam zmínění lidé sdružují. Těm, kterým to vadí, říkám: Tak ty lavičky pojďte využívat vy, seďte tam se svými dětmi, choďte do centra města. Neštiťte se sednout si vedle lidí, kteří se vám na první pohled nelíbí. Měli jsme tu reakce ve stylu – na náměstí jste dali nové lavičky, no jo, vždyť si tam sednou zase jenom tmaví. A my jsme říkali – proč by nám mělo vadit, že tam sedí romské rodiny a jejich děti blbnou kolem kašny? Vždyť to je také život v centru města, a pokud v sobě překonáme předsudky, tak místa je tam dost.

A překonali předsudky?

U podobných diskusí se vždycky ukáže, že problém vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je. Drtivá většina lidí je prostě ráda, že máme okolo kašny lavičky a mohou se na ně posadit. Kritici se budou ozývat vždycky, ale ustupovat hlasu, který chce z měst dělat skanzen, nebo který má v sobě a priori sousedskou nesnášenlivost, ať už motivovanou rasově, sociálně nebo jakkoli, to prostě nejde.