Exotické obrázky z Vysočiny

Obrázky ze života lidu venkovského se staly oblíbeným žánrem už v době, kdy čtenářům ve městech přišlo příjemné číst o světě, kde čas určuje roční koloběh, změny se dějí postupně a nikdo není vykořeněn. Četli obrazy exotického světa, který je blízký, a přece tak jiný, že může být idealizován i zavržen jako malý a starý. Petra Dvořáková, která se dosud etablovala v prózách pro děti a mládež, pozapomenutý žánr zkusila oživit knihou Dědina. Výsledkem je cosi napůl mezi člověkem přeživším zdánlivou smrt a zombiem.

Podtitul Pole, závist, chtíč a otčina je výpis klíčových slov, jimiž se vztahy v onom světě řídily před sto lety i nyní. A o vztahy tu jde především. Selský rozum říká, že každý má svou pravdu, proto nechává autorka vyprávět řadu postav. My pak každou nahlížíme očima jiných figur a někdy jí vidíme do hlavy, když si přemýšlí pro sebe. Protože nám nikdo neříká, která postava mluví, jsme nenásilně testováni, jak rychle poznáme, kdo zrovna vypráví – a zda už se v jejich světě vyznáme. A protože jsme na Vysočině, všichni tu mluví nářečím, které si rovněž musíme osvojit. Kdybychom měli problémy, máme tu slovníček výrazů.

Na výletě do fiktivní dědiny potkáme desítky rázovitých postav, zaslechneme stovky hovorů o ničem a pár vyhrocených, někdy i osudových scén. Knize však chybí stařeček Pagáč a Jura Klásek, aby byla humorná jako Slovácko sa súdí, nebo dramatičnost, již uměly stvořit filmy Všichni dobří rodáci nebo Je třeba zabít…