Do pekel a zpět. Evropa 1914–1949.

Ian Kershaw je bezesporu jedním nejuznávanějších žijících odborníků na moderní historii. Specialista na nacistické Německo se do širšího povědomí dostal jako spolutvůrce zdařilých historických dokumentů pro BBC a zejména coby autor dosud nejpodrobnějšího životopisu Adolfa Hitlera. Monografie vzbudila zaslouženou úctu, ale i diskuse o možnostech biografického žánru sdělit to podstatné o minulosti. Možná zajímavější, ač o poznání útlejší než sedmnáctisetstránkový opus je jeho Hitlerův mýtus. Image a skutečnost v třetí říši, pojednávající o mediální sebeprezentaci nacistického režimu. Zde Kershaw ukázal, že znalost pramenů mu nebrání v abstrahování od detailu k obecnějším, přesto pozoruhodným závěrům.

Právě schopnost pohybovat se sebevědomě mezi analýzou a syntézou vysvětluje, proč redaktoři nakladatelství Penguin přivítali jeho závazek sepsat populárně, a přitom erudovaně dějiny Evropy ve 20. století. Předpoklad, že by bylo dobré vejít se s oběma díly do tisíce stran, ovšem s sebou nese potíže, kterým se sebeerudovanější autor nemůže vyhnout. První díl, pětisetstránkové shrnutí dějin evropského sebezničení ohraničené lety 1914–1949 a nazvané apokalypticky Do pekel a zpět, tak vzbuzuje otázku, komu je taková kniha vlastně určena.

Úskalí obecných dějin

Kershaw si je samozřejmě vědom, že stojí na ramenou nesčetné řady předchůdců. Za všechny, jejichž díla vyšla i česky, vzpomeňme aspoň Věk extrémů Erica Hobsbawma. Zatímco pohled celoživotního komunisty se zaměřil na třídní a ideový střet revoluční levice s odporem elitářských a „buržoazních“ režimů zakořeněných v 19. století, Kershaw se soustředí na soupeření států a úskalí nacionalismu. Stejně jako Hobsbawm přitom vnímá období let 1914–1945 jako „třicetiletou válku“ - spojité nádoby plné třaskavin, které zažehlo tření překotně se modernizujícího Německa se zájmy evropských koloniálních velmocí.

Základní rysy Kershawova evropského příběhu se tak už předem jeví zřetelně a povědomě. Jako fénix shoří staré koloniální říše v žáru válek, aby se v druhé půli 20. století zbavily světovládných ambicí, povstaly z popela a umožnily (přinejmenším západní) Evropě nebývalou hospodářskou prosperitu a růst životní úrovně tím, že překonají tradiční zášť a roku 1949 přizvou západní Německo ke sdílení surovinových zdrojů.

Na první pohled tu nic nechybí. Po sklouznutí do Velké války líčí kniha šok z důsledků mechanizace konfliktu, revitalizaci a konjunkturu i opětovný rozklad evropského prostoru v důsledku světové ekonomické krize. Podrobně rozebírá hlavně postupné směřování k novému konfliktu a apokalypsu totální války provázenou exterminací židovské komunity. Najdeme zde exkurzy do sociálních poměrů a ekonomických koncepcí, proměny života na venkově i ve městech i vhled do zákulisí stále bezmocnější kabinetní politiky, vyčerpání vítězů, rozbor vzestupu autoritářství i vyčpělosti pacifistické rétoriky Společnosti národů.

K nejsilnějším pasážím nesporně patří kritické podání naivity vůdčích osobností appeasementu tváří v tvář Hitlerově neomalenosti a jejich neschopnosti odhodlat se k zákroku ve chvíli, kdy ještě slabé Německo začalo porušovat závazky mezinárodních smluv. To vše Kershaw líčí s brilancí zkušeného vypravěče. Soustředění na německou tematiku, jež knize dominuje, mu umožňuje uplatnit vlastní specializaci. Při druhém navštívení však zasvěcenější čtenář musí konstatovat, že stručnost výkladu je místy příliš velká. Pokoušet se vysvětlit evropská dilemata dvou světových konfliktů bez důrazu na koloniální závazky klíčových velmocí je v éře efektů motýlích křídel stěží možné.

Návrat na střední

Způsob podání by se dal přirovnat k člověku, který se zasvěceně a s rozmyslem prohání po historickém Google Earth. Tu se snese do Španělska v době demisí řady socialistických vlád a hbitě uloví příčinu nestability, jindy se na moment přesune do Pobaltí a Finska, aby popsal vazbu regionu k ruské říši, mezitím prolétne evropskými dancing hally, jež právě pohrdly charlestonem, ale neustále přitom těká pohledem k Německu. Úhelným kamenem je tu nacionalismus moderních evropských národů, vnímaný jako obecně negativní jev, bohužel bez hlubších teoretických úvah o pojmu samém. Podobně jsou zde rozdíly fašismu a komunismu předestřeny v dnes už dost omšelém pravo-levém schématu.

Příliš prostoru autor nedopřál ani proměně kulturního klimatu, umění, hudby či literatury. Dokonce i při líčení průběhu obou válek se omezil na sice obdivuhodně stručný, věcný, ale příliš povšechný popis operací a povahy konfliktů. I jen trochu zasvěcený čtenář si tak chvílemi připadá jako na tradičně pojaté hodině dějepisu. Celek tím poněkud ztrácí jiskřivost a myšlenkovou originalitu. Krutou daní za odosobněný přístup je však hlavně fakt, že až na výjimky se autor vzdal přítomnosti v textu.

Populárnímu formátu byl obětován i poznámkový aparát, z něhož by plynulo, z jakých autorů Kershaw těží. Hlavně však málokde najdeme otázky, díky nimž by si čtenář uvědomil, že ho historik provází rekonstrukcí minulého dění a pobízí k úvahám. Dochází tak k iluzornímu, staroškolsky působícímu dojmu, jako by se historie vyprávěla sama od sebe. Zazní sice, že budoucnost je vždy otevřená, nikdy jasná či předurčená vydat se přímo jedním směrem. Přesto se místy vtírá dojem, jako by evropská cesta do pekel byla dílem několika nezodpovědných a nadutých egocentriků, jakými byli Hitler nebo britský ministr zahraničí lord Halifax.

Sebestřednost evropského čtenáře

Úsporností si autor uvolnil prostor pro ekonomické a společenské souvislosti. I v jejich zachycení se ale evropskému čtenáři musí zdát, že se příliš často obloukem vrací do Německa. Důvod je nicméně nasnadě: Kershaw si uvědomuje, že to, co se možná jeví Evropanovi známé, snad samozřejmé, působí zcela jinak na mimoevropského čtenáře včetně publika v USA – na což vzhledem k válečnému angažmá Spojených států zapomínáme. Přitom právě Američané mají k odkazu evropských válek i k dědictví nacismu ambivalentní vztah. Řečeno ve zkratce: pro ně je Den D definitivním stvrzením evropské slabosti a Wernher von Braun především otcem amerického vesmírného programu. A na běžné Američany, vystavené dnes zřejmě dosud nejsilnějším svodům autoritářství v dějinách USA, Kershaw podle všeho cílí svůj protiautoritářský apel nejvíc.

Na psaní zdánlivě hodnotově neutrálních „totálních dějin“ ostatně historikové rezignovali už během osmdesátých let, mimo jiné pod tlakem postkoloniálních studií. Jak za této situace psát historickou syntézu orientovanou na širší, laické, neřkuli globální publikum, zůstává jednou z největších výzev současné historiografie. Kershawova kniha je pokusem se s ní vyrovnat.  Opodstatněnost germanocentrismu se pak ještě intenzivněji vyjeví, uvědomíme-li si, jakou roli v režimech latinskoamerických vojenských junt sehrála nacistická emigrace, že apartheid či genocida byly v dekolonizované Africe na denním pořádku a že diktatury Blízkého i Středního východu navzdory vnějškovému příklonu k socialismu nacházely a nacházejí vzor v modelu korporativního státu. Budeme-li číst knihu s vědomím, že jejími adresáty jsou spíše mimoevropští čtenáři, porozumíme lépe nejen stylu. Smíříme se i s tím, že to hlavní, co shrnuje, není pro nás tak překvapivé, neboť je to – doufejme – obsaženo v evropském poučení z dějin.

Devizy výkladu nezmění chudý obrazový doprovod ani to, že překlad je v úvodních třech kapitolách zanesen anglicismy. Ne vše ničivé musí být „destruktivní“, ne každá hrůza „teror“ – a čtenář by neměl dumat nad tím, co znamená „historická imperialistická majestátnost“ či „extrémní nacionalistická útočnost“. Stejně tak se lze ptát, zda by se Kershaw neprodal i bez tří svastik na obálce.

Dost možná nejlepší část představuje závěrečný, esejisticky podaný oddíl Temná desetiletí nenápadných přechodů. Jako by si Kershaw vydechl, že shrnutí politických událostí má za sebou, a vrhl se s ulehčením na sociální dopady války, na selhávání elit tváří v tvář pokušení moci, na sekularizaci, rozporuplný vztah křesťanských církví k autoritářským režimům i význam masové zábavy.  „Kostely se vyprazdňovaly, zatímco hospody, fotbalová hřiště, tančírny a kina praskaly ve švech. Lidé i mezi pohromami obou světových válek stále toužili po něčem, pro co by stálo za to žít. Chtěli se bavit. Ať už byly jejich životy sebefádnější, neutvářela je jen ekonomika nebo morální nároky církve, ale i to, co je zpestřovalo – záblesky barev v šedi, vytržení z monotónnosti, úleva od tíže života,“ píše. Kdyby byla celá kniha psána s tímto švihem, byl by to větší zážitek.

Doufejme, že pokračování nazvané Na horské dráze bude interpretačně zajímavější i pro čtenáře na kontinentu. Postbrexitový vzkaz z ostrovů má být doveden až k soumraku liberalismu a k posilování autoritářských tendencí roku 2017. Snad tedy kniha z otázek nedávno znovu promýšlených v Poválečné Evropě Tonyho Judta nabídne víc než obhajobu mírové integrace jako protikladu předchozí zkázy. Na historika Kershawova formátu by to bylo až příliš fádní.

Autor je historik a učitel.

Ian Kershaw: Do pekel a zpět. Evropa 1914–1949.

Přeložili Zuzana Krulichová, Daniela Orlando a Pavel Vereš. Argo, 528 stran