Střevní zoo

Dnes se vypravíme do zoo. Jak se tam jede? Nasedne se do autobusu směr Troja (nebo třeba Dvůr Králové, to je jedno) a před zoo se vystoupí. Vlastně se vystupovat ani nemusí, když si v autobuse najdeme nepříliš umytého pasažéra. Pak už stačí mu libovolným otvorem proniknout do těla. A jsme tady. Lidské dutiny jsou ta nejlepší zoologická. I botanická. Viry, bakterie i houby si tu rejdí, s bičíky i bez. Čím méně hygieny, tím více života. A nejlepší je to ve střevní zoo, místo dalekohledu použijte laskavě mikroskop.

Sestupujeme ústní dutinou, podnebí je tu vlhké a úrodné jako v deštném pralese, řetězce streptokoků se vinou jako liány, místo papoušků tady poletují candidie – jen promluvit. V žaludku natrefíme na bičíkatého heliobaktera zvaného žaludeční sumec. A ve střevech už nás vítají veselé escherichie – zrovna hrají baseball s laktobacily a clostridia mají jako pálku.

Život ve střevním výběhu je tak bohatý, že je tu víc cizích mikroorganismů než vlastních buněk hostitele, a celá ta havěť váží nějaká dvě kila. Když se daří jí, bude se dařit i člověku: podle různých vědeckých a pseudovědeckých zjištění je kondice střev zodpovědná za trávení, obezitu, kožní problémy, alergie, ale také třeba rozhodování a náladu.

Proto je nutné zoo dobře krmit. Střevní organismy rády kefíry a kysané zelí – snažně však prosí nepodávat zároveň. Dále nálev z kombuchy a salát kimchi. A klidně si dají i něco z lékárny. Vždy ale platí: musí to mít pěkný název, musí tam být napsáno…