Dopis z Tokia

Ukradli mi kolo! A to jsem byla přesvědčená, že v Japonsku se nekrade. Zmizel i řetěz, kterým jsem ho měla zamčené u zábradlí. Zahlédnu dva pochůzkáře v reflexních vestách a snažím se jim vysvětlit, co se stalo. Opakuji japonsky „kolo“ a ukazuji na zábradlí, kde nic není. Slůvko krádež jsem dosud nepotřebovala, takže ho v Japonštině neznám.

Naštěstí brzy jejich nechápavý výraz vystřídá porozumění, zamyšleně kývají a potom mě posílají do kóbanu. Vím přesně, kde je nejbližší kóban, před chvílí jsem kolem něj jela na kole. Tyto policejní služebny jsou doslova na každém kroku (celkem jich je v Japonsku šest a půl tisíce) a dlouho jsem se dovnitř chtěla podívat. Přesto vcházím s obavami, respekt budí podezíravý pohled uniformovaného muže u vchodu, i jeho omlácená dřevěná tyč.

Jsem překvapená, jak zastarale malá místnost působí. Nemají tam ani počítač a vypadá to tam v podstatě jako v cele. Vyjma prastarého pracovního stolu a několika židlí tam nic není. Na zdi visí fax (ano, Japonci skutečně stále a velmi rádi používají faxy), jsou na něm obličeje zločinců (nebo podezřelých?). Uvnitř sedí tři policisté a mluví se mnou, přesně jak jsem čekala, japonsky.

Vysvětlím, že se mi ztratilo kolo. Ptají se, zda mamačari, tedy jestli postrádám elektrické kolo obložené sedačkami pro děti. Já postrádám horské kolo, čemuž se policisté upřímně diví. Další otázka zní, zda mám japonského přítele. Tomu se upřímně divím zase já. Konečně pochopím, hai!, a už volám své japonské kamarádce,…