Radujme se, veselme se

Ta první byla obvyklá mše „půlnoční“, v jednom ze dvou tamních největších kostelů. Lodí chrámu duněly varhany, věřící se choulili do kabátů. Když kněz započal kázání, zavál kostelem smutek. Někde, pravil muž o oltáře, dnes večer, na Štědrý den, sedí opuštěná smutná stařenka. Je sama, nemá nikoho a na cestu sem, mezi nás, jí už nezbývá sil. Snad měla v životě smůlu, že zůstala tak sama, my ostatní ale děláme vše pro to, abychom dopadli stejně. Společnost ztrácí smysl pro širokou rodinu, někteří snad ani nemají děti vůbec. Osud smutné staré ženy je tak vlastně metaforou osudu nás všech, vymírající společnosti sebestředných individualit, které ztratily směr. Svět není v pořádku. My nejsme v pořádku. A na to nesmíme zapomínat. Pak znovu duněly varhany a chlad chrámu se zakusoval hluboko pod svršky přítomných.

V druhém velkém kostele se o den později uváděla Česká mše vánoční, se vší parádou profesionálního orchestru a dvou pěveckých sborů. Byla to čistá radost. Umělci hráli i zpívali svižnou skladbu zavrženého sebevraha Jakuba Jana Ryby s vervou, publikum si souhlasně podupávalo a občas v nadšení tleskalo dlaněmi v rukavicích na místech, kde se vůbec aplaudovat nemá.  A když „mše“ skončila, otočila se dirigentka čelem k publiku a ansámbl za jejími zády spustil sérii dobře známých koled. Kostel byl na nohou a duněl zpěvem lidských hlasů, smysl Vánoc i důvod, proč jsme se toho večera sešli, byl úplně jasný. Narodil se syn boží a přináší šanci na spásu. Na konci našeho…