Raději zešílet v divočině. Setkání se šumavskými samotáři

Málokdy se kniha rozhovorů s neznámými respondenty stane událostí tak výraznou, že o ní lze týden po vydání diskutovat v kadeřnictví. Autorce recenze se to zatím přihodilo právě jen s titulem Raději zešílet v divočině – objemným svazkem zpovědí šumavských samotářů, který opanoval nedávný Velký knižní čtvrtek.

Recenze jsou výhradně pozitivní, autor tlumočí silné čtenářské reakce, chystá se nové vydání. Čím si devět respondentů natolik získalo čtenáře napojené na elektřinu a obklopené občanskou vybaveností, že si od nich dobrovolně nechají předhazovat, že je život v maringotce méně uhozený než celoživotní hypotéka, nebo servírovat teorii, že když s rozpadem manželství přijdu o domov, je správné a jedině možné už ho následně nemít?

V očekávání studie

Geneze knihy byla pozvolná. Aleš Palán odjel za rozhovorem s Romanem Szpukem na meteorologickou stanici na vrcholu Churáňova, která je současně jediným básníkovým „bydlištěm“. Szpuk řekl Palánovi o dalších okolních podivínech, kteří žijí v minimálním kontaktu s civilizací, a ti zase věděli o dalších. Z cesty na jedno odpoledne se tak rozvinul dvouletý projekt navštěvování samot. Bylo třeba samotáře vyhledat, vracet se a společným chozením a pitím získávat důvěru. Většina z nich nakonec na rozhovor přistoupila.

Jejich novodobé poustevny nabývají různých podob: vlastnoručně postavená chýše na cizím pozemku, zděděná či nalezená stará stavení, populární jsou maringotky. Někteří obyvatelé samot svou půdu…