Češi mezi prohrami a vítězstvími

Možná ne esteticky, ale marketingově to Českému olympijskému výboru vyšlo dobře. O jím iniciované úpravě bezmála dvě stě let staré písně z autorské dílny Škroup/Tyl, která by mohla znít sportovcům na stupních vítězů, se totiž minulý týden mluvilo úplně všude. A nutno dodat, že většinové reakce posluchačů i odborníků byly odmítavé.

Sebevědomější a vlastnečtější – takové emoce by měla vyzařovat česká hymna v novém megalomanském pojetí skladatele Miloše Boka, který někdejší jednoduchý nápěv obtěžkal velkolepými, až matoucími aranžemi. Na výhradu, zda se v okázalém provedení neztrácí síla její jednoduchosti a srozumitelnosti, odvětil předseda olympijského výboru Jiří Kejval pro Českou televizi: „Jsme sportovci, bojujeme proto, abychom byli nejlepší na světě, okamžik na stupních vítězů je veliký okamžik.“

Přesně v téhle větě se ale skrývá základní psychologické nepochopení skladby Kde domov můj. Ta se vzpouzí logice konfliktu a klání. Nemobilizuje, nevede lid na barikády, nikdo v ní nebojuje, neumírá ani nevítězí, jak to v hymnách obvykle bývá. Přesně proto záhy po svém uvedení ve hře Fidlovačka zlidověla, v období Bachova absolutismu byla zakazována a další vlny obliby se dočkala mezi vojáky v první světové válce.

Ve Fidlovačce ji nezpívá žádný hrdina, ale pokorný slepý žebrák, který se ocitne na slavnosti pražských ševců. O její problematické povaze vypovídá, že i z těchto zmíněných důvodů vždy vadila vůdčím osobnostem, které chtěly provokovat…