Dobrá zpráva z Trumpistánu

Útok amerických raket na síly syrského prezidenta Bašára Asada některé ohlasy označují za překvapivý obrat a proměnu vztahu Donalda Trumpa k Rusku. Tento proces však probíhá delší dobu a upozornil na něj už následující text Respektu, který odemykáme. 

…

Když začne prezident přesvědčovat novináře, že jeho administrativa funguje „jako jemně vyladěný stroj“, jako to ve čtvrtek udělal Donald Trump, panuje mezi veřejností obvykle přesvědčení hraničící s jistotou, že opak je pravdou. Donald Trump ztratil za jediný týden dva, a dost možná dokonce tři muže: poradce pro otázky národní bezpečnosti Michaela Flynna, kandidáta na post ministra práce a případného Flynnova nástupce, viceadmirála Roberta Harwarda, který, alespoň prozatím, Trumpovu nabídku na jeden z nejvýznamnějších postů odmítl. Post ministra práce z hlediska Středoevropana nijak významný není, pozice zastávaná do minulého pondělka bývalým generálem Flynnem právě naopak: vedle ministra zahraničí a obrany je to člověk s největším vlivem na zahraniční politiku Spojených států.

Pro nás je ovšem Flynnův dramatický pád alespoň částečně dobrou zprávou. Poradce oficiálně rezignoval kvůli tomu, že „nedopatřením plně neinformoval“ viceprezidenta Michaela Pencea o obsahu svého rozhovoru s ruským velvyslancem ve Washingtonu v době, kdy se Donald Trump teprve připravoval k nástupu do funkce. Budoucí bezpečnostní poradce ve skutečnosti s velvyslancem řešil čerstvé sankce uvalené dosluhujícím Barackem Obamou kvůli ruskému vměšování do amerických voleb a zjevně naznačoval, že „nebude tak zle“. Podle některých interpretací bylo Flynnovo počínání za hranicí zákona a obecně panuje podezření, že minimálně samotný prezident byl informován velmi dobře, protože telefonátů bylo ve skutečnosti několik, což naznačuje konzultace s nadřízeným. O to však v dosud nejasném sporu alespoň z našeho pohledu úplně nejde.

Důležité pro nás naopak je, že s Flynnovým odchodem velmi oslabilo jedno křídlo Trumpovy vlády. Někteří američtí analytici Flynnův skandál dokonce interpretují rovnou jako zákulisní tah ministra zahraničí Rexe Tillersona a ministra obrany Jamese Mattise, kterým se ve spolupráci s ochotnými zpravodajci a jejich odposlechy podařilo vyšachovat proruský postoj, se kterým zásadně nesouhlasí. Flynn spolu s dalším Trumpovým poradcem Stephenem Bannonem vnímají jako hlavní téma americké zahraniční politiky existenciální souboj Ameriky s islamistickým terorismem a Rusko chápou jako spojence. Spolupráci na zničení islamistů jsou podle všeho ochotni podřídit svůj postoj k Vladimiru Putinovi, včetně různých ústupků a vstřícných gest.

Teď se zdá, že narazili, Mattis a Tillerson považují putinovské Rusko za nebezpečnou zemi, které ustupovat nelze. Oba muži ostatně nelenili a strávili velkou část minulého týdne na cestách po Evropě, uklidňováním spojenců v NATO, ubezpečováním, že od Ruska očekávají naplnění minské dohody ohledně Ukrajiny, a rozhovorem s ruským ministrem zahraničí Lavrovem, kterému Tillerson veřejně sdělil, že ruská a americká armáda na žádnou spolupráci v tuto chvíli nejsou zralé.

První máj

Pak jsou tu ale také minimálně dvě špatné zprávy. Tou první je samotný způsob, jakým jsme nuceni o postojích Trumpovy administrativy uvažovat. Protože prezident není ukotven v žádném srozumitelném hodnotovém systému a jeho politický program nikdy nenabyl konkrétnější podoby, než jakou je série často protichůdných prohlášení, jsme odkázáni na jakousi washingtonskou podobu legendární studenoválečnické „kremlologie“, kdy západní analytici odhadovali další směřování Moskvy třeba podle rozmístění komunistických pohlavárů na prvomájové tribuně. Spekulace o zákulisním vlivu jednotlivých ministrů na základní zahraničněpolitické směřování Spojených států by neměly smysl, kdyby byl prezidentem člověk s jasnou vizí. Trump ale není vlastně ničím konzistentním spojencem, je to prostě byznysmen, který pojímá zahraniční politiku jako obchod. Můžeme se radovat, že dnes je úspěšnější jedna názorová klika, kdo ale tuší, s čím Trump přijde příští týden?

Druhou špatnou zprávou je pak stále sílící jistota, že Evropa se z Oválné pracovny stává čím dál bezvýznamnější. Když vnímal Trumpův předchůdce v úřadu jako svou prioritu vzestup Číny a udržení stability ve vzdálené Asii, mohli jsme si ještě třeba namlouvat, že je to dáno jeho „výjimečností“ – tedy tím, že není běloch s rodinnými kořeny v Evropě a že jeho pohled na svět ovlivnilo kromě keňského otce také dětství a mládí prožité na Havajských ostrovech a v Indonésii. Evropa byla pro Obamu stejně exotická jako pro nás surfing.

S Trumpem se tahle útěcha bortí. Když vynecháme pravděpodobné osobní sympatie k autoritářskému Putinovi, vnímá Rusko vlastně podobně jako raný Obama – jako spojence pro naplnění důležitějších geopolitických cílů. Racionální Obama nakonec svoji naivitu vůči Rusku pochopil, když Rusové ukradli Krym, vpadli na východní Ukrajinu a začali natahovat ruce po svém někdejším panství na východě Evropy.

U nevyzpytatelného Trumpa si podobným vývojem rozhodně jisti být nemůžeme. Nejasný je už fakt, jakou ruskou pomoc ke svému programu „Amerika na prvním místě!“ vlastně potřebuje a čím za ni chce zaplatit. Pro Evropany je to každopádně potřebný budíček: dlouhodobý trend jasně ukazuje, že se budou muset spoléhat v bezpečnostních otázkách na americkou ochranu méně než dosud – ať bude v Bílém domě sedět kdokoli.