„Co to tu řve?“ ptá se ošetřovatelka se jmenovkou Maruška. Já jistě ne. Jsem milá stará dáma žijící dlouhodobě v ústavu pro pacienty s demencí. Žiju je možná silné slovo. Sedím v křesle a hladím kočku. Sem-tam, sem-tam. „Je to bába robot,“ říkává Maruška zlomyslně. Já robot nejsem. Ona bohužel taky ne, robotičtí ošetřovatelé mají zlomyslnost blokovanou. Kočka samozřejmě robot je. Robotická zvířátka patří v naší době tak nějak ke stáří – asi jako demence.
Ač tedy dementní, tohle si pamatuju. Bylo to dávno, ke konci roku 2017, když se objevily zprávy, že Sony uvádí na trh novou verzi robotického psíka Aiba. S umělou inteligencí, schopností učit se a vlastní osobností. Tou dobou se začalo i s robotickými kočkami od Hasbro. To bylo nadšení, že mňoukají a předou. Psíček Aibo zase zdvihal nožku a zurčel jako horská bystřina – všichni se z toho blahem málem počůrali. Milovali ho, i když vypadal jako z levné sci-fi.
Tehdy jsem byla jako Maruška. Mladá, nafoukaná, zlomyslná a měla jsem spoustu názorů. I na robotická zvířata jsem měla určitě názor a nebyla jsem sama. Co se toho tenkrát napsalo: třeba že zvíře nemůže fungovat na stisknutí tlačítka v mobilu, ale za chvíli už nikdo nechápal, že to mohlo být jinak.
O lásce k umělým tvorům se zase psalo jako o něčem skoro zvráceném. Že není možné mít vztah s někým, kdo jen bez odporu zrcadlí naše emoce. Ale je to možné, a navíc velmi pohodlné. Rozhodně lepší než mít vztah s někým, kdo utratí všechny peníze, pořád mluví a všechno…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
