Nezastavitelný

Obálka posledního vydání týdeníku The Economist zobrazuje Emmanuela Macrona, jak stojí na pódiu v kuželu světla a za ním se ve stínu krčí Angela Merkel. Ta provokace může být pro někoho přitažlivá, ale takhle daleko v Evropě ještě nejsme. Německá kancléřka před týdnem počtvrté vyhrála volby, a ačkoli z nich vzešla oslabená, v minulosti opakovaně prokázala, že se umí dostat do pozice, kde po svém emotivním projevu k Evropě minulé úterý stojí francouzský prezident. Jestli letošní rok něco vypověděl o Francii – a potažmo o Evropě –, pak právě to, že nového lídra není radno podceňovat.

Hladká změna

Touto dobou před rokem Macron ještě ani neohlásil prezidentskou kandidaturu. Když tak o několik týdnů později učinil, začínal s podporou dvanácti procent. Na začátku letošního května přímou volbu prezidenta vyhrál a vyřadil z provozu ostře sledovanou ženu Evropy, šéfku nacionalistické Národní fronty Marine Le Pen, která do té doby bodovala u čtvrtiny Francouzů a dlouho vedla žebříčky prezidentských uchazečů. Po volbě hlavy státu pak Macron vyhrál také parlamentní volby a členové jeho mladého hnutí obsadili nadpoloviční většinu ve sněmu šedesátimilionového státu. Řečí čísel je dnes Macron lídr s nejsilnějším demokratickým mandátem v Evropě.

Ten by sám o sobě nic neznamenal, kdyby ho nepoužíval. Z Česka to možná není tak patrné, ale děje se pravý opak. Macron zařídil ve své zemi malou revoluci. Přesně 22. září podepsal reformu zákoníku práce, která přenáší odpovědnost za…