„Právě proto, že jsem.“ Rozhovor s Ivanem M. Havlem

Mladší bratr prvního českého prezidenta, jehož druhá manželka se soudila o Lucernu, to je asi obecný mediální profil Ivana M. Havla. Přitom jde o všestrannou osobnost a originálního myslitele, jehož intelektuální vliv je možná nenápadný, ale velmi silný. Řada veřejně činných lidí prohlašuje, že co se týká zvídavosti a schopnosti vystihnout během učené debaty jádro pudla, neznají univerzálnějšího myslitele.

Mimochodem, o Václavu Havlovi se říkalo, že zase uměl skvěle shrnout výsledky debaty politické. Některé knihy o dramatikovi a českém prezidentovi už význam jeho bratra připomněly. Kupříkladu Martin C. Putna tvrdí, že kromě lidí od divadla, Franze Kafky a Josefa Šafaříka měl největší vliv na jeho tvorbu právě Ivan. Ze stínu se jej pokusila vyvést také Alice Horáčková v publikaci 7× ve vedlejší úloze pojednávající o sourozencích slavných.

Nedávno vyšel titul, který jeho život a myšlení shrnuje zatím nejkomplexněji: knižní rozhovor je výsledkem dialogu, který s Ivanem M. Havlem vedl Jan Lukeš. Zkušený publicista, filmový a literární kritik (1950) se ukázal být mimořádně připraveným tazatelem, který jako by toho o havlovské problematice věděl více než dotazovaný sám. Jsi chodící Wikipedie, říká v jednu chvíli s obdivem.

Seřazení papežové

Také Ivan M. Havel coby potomek slavné podnikatelské rodiny od mládí čelil nepřízni komunistického režimu. Přesto vystudoval obor automatizace a výpočetní technika a v roce 1971 získal doktorát z počítačové vědy na univerzitě v americkém Berkeley. To byl i sen jeho matky, která se vzdělání synů systematicky věnovala. Kvůli normalizaci ovšem mohl Ivan svoji erudici šířeji uplatnit až po roce 1989, především jako ředitel Centra pro teoretická studia při UK a AV ČR a šéfredaktor časopisu Vesmír.

K této kostře přidává kniha řadu podrobností i ze soukromé sféry. třeba jak ambivalentně zároveň matka vnímala úspěchy staršího bratra a vytýkala mu trochu „bohorovné“ chování. Ivan tu otevřeně mluví také o výchově dětí z prvního manželství, z nichž chtěl mít „kulturní vzdělance“, ale ony se až příliš častým návštěvám galerií vzpíraly. Přibližuje i zánik tohoto manželství – podle jeho slov zapříčiněný také ženinou nevěrou s Jiřím Dienstbierem starším.

Havel líčí i seznámení s druhou manželkou a zmíněné spory o Lucernu. To je téma, které by prý nejraději vypustil z hlavy, ale nakonec se k ožehavé kauze vyjadřuje. Václav prý měl k Ivanově ženě Dáše averzi a to vrhá špatné světlo na vše ostatní. I když měla roku 1995 sjednaného britského investora, s jehož pomocí by odkoupila druhou polovinu Lucerny a opravila ji, Václav dal posléze přednost Chemapolu. Firma podle nepotvrzené hypotézy, kterou Ivan Havel opatrně naznačuje, měla finanční problémy a kontrakt s prezidentem jí mohl zvýšit prestiž a pomoci k úvěru – aspoň podle scénářů těch, kdo měli tahat za nitky, jako třeba Josef Tošovský.

V těchto momentech může mít kniha až pikantní nádech, ale mnohem více se zabývá myšlenkovým světem zpovídaného. Ivan tu vzpomíná, že už jako dítě si vytvářel posloupnost papežů - než mu dědeček přinesl knihu, v níž byli pečlivě seřazeni. Vášeň pro klasifikaci mu však zůstala. Stejně jako úsilí poznat jevy a struktury, které se objevují napříč odlišnými disciplínami. Například dynamické chování ovlivněné mnoha provázanými prvky, kterými mohou být neurony i voliči. Vyznává se také z lásky ke strojům včetně psacích. Z technologických otázek, které jej přitahují, vyniká dilema, zda mají roboti díky končetinám a očím blíže k přirozené inteligenci než počítače. Podobně řeší aktuální otázku, kdy vznikne superinteligence – a podle Havla stále platí, že chceme-li mít umělé lidi, musíme vědět něco víc o těch skutečných.

Opodál, ale nablízku

Úběžníkem rozhovoru je jiskřivě experimentátorský přístup k životu. Promítá se do detailů, jako je nápad sepsat knihu s několika úrovněmi poznámek pod čarou, či podoteku, že se necítí být výhradním znalcem svého životopisu. Odpor k jednou dané pravdě má však i zásadnější, jako je inklinace k „halíkovskému“ životu s tajemstvím, což není mimochodem tak daleko od bratrova postoje. K náboženské víře se prý Ivanu Havlovi cosi nedostává, zůstává tedy „opodál, ale nablízku“ – odmítá fundamentalistický ateismus i příliš urputný postoj spolku Sisyfos.

Zvídavý přístup aplikuje Ivan také na líčení historických dějů a dává třeba návod, jak měl režim úspěšně bojovat proti Chartě 77: například na lidi nastražit něco nepříjemného, jako je zvýšená „buzerace“ úřadů, přičemž by to vypadalo, že příčinou jsou chartisté. Méně spekulativní a o poznání razantnější je, když hodnotí účinkování spolupracovníků či politických spoluhráčů Václava Havla; zvláště negativně vyznívá profil Mariána Čalfy coby nebezpečného manipulátora. Příslušníky vlastní rodiny naopak hodnotí jako tvory skromné, důvěřivé a v tomto smyslu zneužitelné. To také mohlo stát za postupným ochlazováním vztahu obou bratrů po roce 1989.

Nástup na Hrad znamenal konec Venouška, s nímž si Ivan hrával a na jehož návraty domů se později těšil – „zůstal jen slavný bratr“. Sám sebe ve vztahu k prezidentovi popisuje jako někoho, kdo spíše překáží, a pasáže věnované Václavu-prezidentovi, k němuž měl omezený přístup, působí smutně. Jsou plné dohadů i nedořečeností a kulminují tím, že profesní dráhu svého sourozence Ivan shrnuje do dosti krutého sloganu „od kulisáka k zákulisákovi“.

Kniha podává o Ivanu a Václavu Havlových (ale například také o disidentské komunitě) podivuhodné a místy nemilosrdné svědectví. Přestože se však vyjeví mnohé, nejde v ní o soužití ani potýkání se slavným bratrem. Podstatou je chuť neustrnout, snaha o hravě tvořivý a zvídavý pohled na svět.

Autor je redaktor časopisu iLiteratura.cz.

Jan Lukeš: „Právě proto, že jsem.“ Rozhovor s Ivanem M. Havlem

Knihovna Václava Havla, 460 stran