Hukot času

Jak naložit s něčím bolestně banálním, jako je láska, smrt a život? Tak nějak to musí znít v hlavě každého spisovatele. Brit Julian Barnes se to pokouší zodpovědět téměř čtyřicet let a ve svých ceněných prózách dospěl k následující odpovědi: banálně, bez cavyků i povyku. Minimálně předchozí knihy – Man Bookerovou cenou vyznamenaný román Vědomí konce (2011) a vzpomínkové Roviny života (2013), ale i zřejmě nejslavnější Flaubertův papoušek (1984) – mají stylově podobu klidných odstavců rozvážného vypravěče, které plynou spíš s emocí a asociací. Jako by někdo vzpomínal na dávné vzplanutí; detaily se vybavují znenadání, a přece v jakési melancholické harmonii.

Co výborně fungovalo u románů fikčních či inspirovaných vlastním životem a vášní, pokouší se Barnes v zatím poslední knize aplikovat na látce historické. Hukot času předkládá tytéž pečlivě zkonstruované pasáže svázané neviditelným řádem, leč tématem není život obecný, nýbrž konkrétní: vypráví se o Dmitriji Šostakovičovi. Autor rozčlenil román do tří částí odpovídajících třem asi nejznámějším epizodám ze života ruského skladatele: zdrcující kritice jeho opery Lady Macbeth Mcenského újezdu z roku 1936, cestě do USA v roce 1948 a nucenému vstupu do komunistické strany za Chruščovovy vlády.

Výsledek je ovšem polovičatý: na jedné straně schraňující zajímavé střípky Šostakovičova života, na druhé ohledávající jeho nitro. Jako biografie ovšem kniha v silné konkurenci nemá šanci,…