Kdo za to může

Jak už to bývá, napětí z politických kruhů se přelévá i do společnosti a vedou se zuřivé pře, kdo je větší padouch, případně hlupák. A kdo komu na co skáče. Ozývají se hlasy, že kdo volí hnutí ANO, musí být pomatený, protože máme přece tolik svědectví, že je to projekt nedůvěryhodný, autoritářský a navíc řízený Andrejem Babišem, který je momentálně jakousi mucholapkou na skandály.

Obecně je jakákoli polemika s voliči kohokoli podivná, a vlastně nesmyslná. Volba stran je do značné míry intuitivní, emocionální proces. Někdo se rozhoduje podle ráznosti politiků, jiný dává přednost lidovosti, vzdělání či smyslu pro humor. Programy nebývají hlavním důvodem rozhodování voličů.

Pakliže bychom naskládali vedle sebe prohřešky všech politiků či stran a dali veřejnosti za úkol sestavit žebříček od největšího padoucha po toho nejmenšího, nepochybně by se preference lidí výrazně lišily. Každý přikládá různým událostem různou prioritu a každý má na svůj názor právo. Ostatně, už někoho přesvědčilo, že se mýlí, když mu někdo řekl, že je trouba?

Bylo proto sympatické, když na demonstraci kritizující aféry Andreje Babiše, která minulý týden proběhla v Praze, přítomné lidi nenadchl slogan „Kdo volí Babiše, není Čech“. Větší hloupost se těžko najde. Respektive našla se, když prezident Miloš Zeman označil slušně demonstrující občany za „patologickou sedlinu“.

Politici jsou povinni ustát tvrdou kritiku, třeba i lehce za hranou, ze strany veřejnosti. Jsou mocní, takže musejí snést i nepříjemné slogany. Zejména pak ve chvíli, kdy se dopouští tak zásadních přehmatů, jako Andrej Babiš (viz komentář na str. 13).

S voliči, ať už podporují kohokoli, je ale lepší vést debatu a snažit se přijít na to, co je vede k jejich rozhodnutí. Pokud se nám při řešení složitých politických sporů podaří vyhnout fatálnímu rozdělení společnosti, bude to výhra, která se nám všem vyplatí.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor