Babiččinu pozůstalost dlouho uchovával její manžel. Když zemřel i on, musela se rodina rozhodnout, co udělá s černým zaprášeným kufrem. Ležel na dně skříně jen tak, až vnukovi Jindřichu Janíčkovi zvědavost nedala – a v něm mladý ilustrátor objevil deníky psané inkoustovou tužkou a malým písmem, po sto letech těžko čitelným.
Byly to pradědečkovy vzpomínky na první světovou válku. Zápisky přesvědčeného pacifisty z rakousko-uherské armády, zajetí na ruské frontě i plavby na palubě japonské lodi z Vladivostoku do Terstu, to vše zaznamenané poutavým jazykem. „Na to, že měl jen výuční list na výrobu perleťových knoflíků, byl hrozně chytrý a uměl několik jazyků,“ poznamenává Janíček, který se rozhodl z výseku rodinné historie udělat diplomku a vydat ji knižně.
Kromě ilustrací vyvedených fixem podle jedné zašlé fotografie a představ o první světové válce inspirovaných filmy se pustil do historické práce. Mnohdy měl vodítko jen ve špatně přeložených názvech měst z azbuky, ale dopátral se nynějšího jména a polohy, aby mohl načrtnout mapu cesty. Píle se vyplatila, diplomka měla úspěch a totéž platí o knížce K večeru spustil se déšť. Janíček ji vydal s partnerkou Nikolou Klímovou ve vlastním nakladatelství Take Take Take, které už tehdy měli.
Takových deníků bylo mnoho, ale na tenhle upozornila právě grafické úprava. Podobné je to s dalšími tituly Take Take Take. Dvojice si dává záležet na každé drobnosti a výsledek stojí na hranicích mezi literaturou, designem a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
