Naparování není strategie

Každé americké administrativě nějakou chvíli trvá, než si vytvoří základní přístup ke světu. Tým prezidenta Donalda Trumpa měl složitější rozjezd, než bývá zvykem, a mnoho klíčových pozic zůstává stále neobsazeno. Více ale zneklidňuje nepěkný pohled na základní obrysy zahraniční politiky této vlády – na válečnickou rétoriku, prázdné hrozby, navzájem si odporující výroky a malou koordinaci se spojenci. Tento styl teď prochází zkouškou nejobtížnějším zahraničněpolitickým problémem ze všech, Severní Koreou.

Trump zatím opakuje pořád totéž. Začíná silnými výroky, opakuje klišé, která není příliš o co opřít. Prezident neustále trvá na tom, že pokud Severní Koreu nezkrotí Čína, udělá to Amerika. Skutečně? Jak? Vojenský zásah je téměř nemožný. Jižní Korea by se vehementně postavila proti každému podobnému kroku, protože právě ona by nejvíce nesla tíhu severokorejské odvety, Soul se nachází jen 56 kilometrů od společné hranice. Proti by bylo i Japonsko a jakákoli vojenská operace by samozřejmě rozlítila Čínu. Bombardování by navíc nebylo příliš účinné, protože severokorejská jaderná zařízení jsou rozeseta po celé zemi, pohřbena v podzemí a v některých případech i pod mořskou hladinou.

Trump není ve svém chvástání sám. Ministr zahraničí Rex Tillerson oznámil, že období americké „strategické trpělivosti“ se Severní Koreou je u konce a že Spojené státy teď zaujmou nový postoj. Velmi rychle se však ukazuje, že Washington žádný nový postoj nemá, což je nebezpečné. A pokud má, děsí…