Klid a mír na konci světa

Carmenza se evidentně stydí. Klopí oči, odvrací zrak k obzoru, kroutí se na židli a mlčí. V uších má trsy náušnic, okolo krku korále a řetízky. Odkud všechny ty krásné ozdoby má? „Hezké, že?“ rozlévá se po tváři guerillové bojovnice šťastný úsměv. Má jich spoustu. Dostala je, má tady v táboře přítele. Trochu se červená, pak ale v jejích očích něco ztvrdne. Jasně, do akce ozdoby vždycky sundá. Tam na takové věci není čas.

Židle je zaklíněná do prudkého svahu pod partyzánským táborem Antonio Nariño, zhruba pět hodin jízdy od kolumbijské metropole Bogoty. Z dálnice je nutné už po dvou stovkách kilometrů odbočit, následují stále užší okresky a krajina jako vystřižená z tropických pohlednic. Hory, lesy, vodopády, městečka s návsí útulnou skoro jako obývák. V tom posledním, pod červeným kostelem ověnčeným praporky je třeba vystoupit, minout chlapy v kovbojských kloboucích a v místním krámu koupit balíky rýže a fazolí, paklíky cigaret. Neznámý hlas spojky v táboře do telefonu „jemně“ upozorňuje, že partyzáni očekávají nějakou pozornost na uvítanou. Pak už zbývají jen rozbité prašné cesty, pár desítek minut bloudění a dechberoucí výšlap do prudkého svahu.

Carmenza je na hlídce, pár stovek metrů nad ní stojí zelené stany a v jednom z nich se desítky mužů i žen scházejí k poradě. Není ovšem jasné, jak by mladá bojovnice své soudruhy bránila: sedí tady totiž s prázdnýma rukama. „Jasně že jsem měla kalašnikov,“ durdí se. „Když to bylo nutný, tak jsem střílela.“

Dnes se určitě…