Jak vdechnout stroji duši

Jsem žena, Gaie. Umělá žena!“ ohrazuje se dotčeně hrdinka sci-fi série Battlestar Galactica proti obvinění, že je pouhý stroj. Možná právem, od člověka není k rozeznání.

„Umělá žena“ už má protějšky i ve skutečném světě, jejích parametrů však zdaleka nedosahují.  Například androidka Erica sice umí coby recepční přivítat návštěvu, dovede se i „urazit“ podobně jako zmíněná postava, když dospěje k názoru, že si z ní lidé dělají legraci, protože je jen robot. Přesto nemá vlastní emoce ani přání, je to jen chytrý software. Když ji tvůrce představuje reportérům, pohled kamery stranou odhalí usměvavého mladíka s laptopem, který Eriku a její reakce pomáhá řídit.

V šedesátých letech minulého století vládl optimismus. Zdálo se, že cesta k „umělému mozku“ srovnatelnému s lidským nebude tak složitá. Stačí vsadit na rychle se rozvíjející elektroniku a vytvořit programy založené na formální logice a dalších známých oblastech matematiky. Vznikne tak robot, který jako by vykročil z povídek Isaaka Asimova. Časem se však ukázalo, že je to iluze.

První člověku alespoň vzdáleně podobný robot Wabot-1, sestrojený v Japonsku v roce 1973, se ještě mohl jevit jako slibný start, i když připomínal spíše pohyblivý kovový regál. Ale poté už se žádný rychlý pokrok nekonal. S inteligentními všestrannými roboty to bylo, a možná stále je, trochu jako s lety na Mars: počkejme nějakých třicet let a nepochybně se stanou realitou.

„Chceme, aby se robot naučil reagovat…