Prezident nepromlouvá z Olympu

Abych se vůbec mohla ucházet o post prezidentky, musím o patnáct let zestárnout. To je spousta času, během kterého můžu přemýšlet nad tím, co všechno by se dalo změnit. Školství, zdravotnictví, důchodová reforma, platy státních úředníků, snížit deficit státního rozpočtu, postavit dobré silnice, zavést fungující veřejnou dopravu, využít naslibované miliardy, co se v tomto mezidobí podaří vydělat na EET. Stovky geniálních a spásných nápadů mi běží hlavou: všechno vylepším, budu na známkách, snížím daně, postavím nemocnice, školy a zlevním zeleninu, elektřinu, plyn i zápalky. Zkrátka – konečně se všichni budeme mít dobře.

Myšlenky se obsahově tak nějak blíží projevu vítězky soutěže miss: vyléčím vše od chřipky po rakovinu, vyřeším problémy třetího světa, nakrmím hladové, žíznivým dám pít… Pak mi svitne. Vždyť u nás je prezident, jen s trochou nadsázky, věkově pokročilejší a poněkud opelichanější variantou vítězky soutěže miss.

Díky přímé volbě prezidenta se tyto dvě funkce podobají jako vejce vejci. Kandidáti, ať už do soutěží krásy či prezidentských voleb, nás z plakátů lákají na svoji tvářičku. K bezchybné pleti díky Photoshopu přidají lákavé zvolání, že když budeme hlasovat právě pro ně, bude líp. Slíbit se dá cokoli, ale ani jeden z adeptů či adeptek nemá páky na to, jak to splnit. To, co mají, je možnost veřejně vystupovat a tím nás ovlivňovat.

Lincoln takhle vyhrál volby. Jako první dal svůj obličej na plakáty. Stejně tak se do Oválné pracovny dostal Kennedy,…