JOLANA / červen 2015
Do toho místa vede jediná cesta. Plazí se přímo na sever, pod příkrými svahy Rychlebských hor, mezi strmými vyklestěnými pasekami a zvlněnými poli, aby za posledním hřebenem masivu, jen pár metrů od česko-polské hranice, skončila smyčkou, na níž se točí autobus. Poslední půlhodinu v něm jela sama.
„Do kláštera, nebo do blázince?“ pokusil se s ní žertovat obtloustlý řidič, když se jejich oči střetly ve zpětném zrcátku. Zřejmě do jeho obličeje mlčky zírala příliš dlouho, protože úsměv z jeho tváře náhle zmizel. Po zbytek cesty ji pak už jen kontroloval krátkými nervózními pohledy.
„Tady je klášter. Do blázince musíte tamtudy, kolem hřbitova, pořád dál až k lesu,“ řekl, když vystupovala.
Sotva se pak podrážky jejích tenisek dotkly bělovodské půdy, dvířka se za ní se syčením zavřela, řidič spěšně zařadil a autobus odjel. Jolana se ocitla na konci cesty – a jako by ta smyčka byla oprátkou, zůstala na ní viset, sama na konci světa, kam příští autobus zajede až nazítří.
Na sklonku červnového odpoledne byla náves prázdná.
V půli ji protínal potok osázený alejí rozložitých lip a jejich šumění jen umocňovalo nezvyklé ticho. Jediné známky života tu jevil pár štěbetajících jiřiček, které se jí hnaly vstříc od nedalekého lesa. Přeletěly jí nad hlavou a ve svém rozpustilém duetu se málem rozbily o průčelí kostela. Teprve na poslední chvíli provedly úhybný manévr, stočily svůj let vzhůru a zmizely za hranou kostelní věže.
Ta stavba nebyla…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
