Ze života tesaře

Vstávám v šest hodin, budík už poněkolikáté mručí vedle mé ruky. Otevřu oči a potichu se vykradu z ložnice, abych nevzbudil svou milovanou ženu. Kouknu z okna a vidím ty, kteří už dávno vstali a ve svých myšlenkách už šlapou a jedou do práce. Někdy i zahlídnu pár veselých studentů vracejících se po oslavě další zkoušky nebo jen oslavě života.

Tělo bolí po včerejším běhání po střeše, hlavně kotníky. Sednu si na chvíli do pracovny a nechám vše plynout, ranní dávka bytí mi dodá vnitřní sílu. Snídaně velká, aby síla neopustila svaly.

Nasedám do auta a vyjíždím vstříc dalšímu dni na střeše. Dalšímu dni práce. Cestou plánuji, co udělám, a poslouchám muziku. Občas se snažím vyčíst z obličejů kolemjdoucích jejich rozpoložení. Jsou šťastni, co vnímají, budou dnes žít, nebo hudrovat, neumřou?

Vystupuji z auta a vítám se s klukama. Někteří jsou jen v modrácích, někteří se ze svátečního převlékají až na půdě. Po schodech nahoru je pozoruji a říkám si, že pravidlo „kdyby ses líp učil“ na ně neplatí. Několika z nich bych svěřil i řízení letadla, i když mají na sobě modráky a na rukou mozoly.

Už stojíme na střeše a práce se rozjíždí. Nosíme, klepeme, vrtáme, střiháme, řežeme. Občas se smějeme, občas každý sám makáme, občas se čertíme. Každý pracuje opatrně. Dole chodí lidi.

Cítím práci na svých rukou, svaly se pohybují a čúrky potu mi stékají po zádech. Dýchám z plných plic. Občas se zastavím a pokochám se. Máme se ale dobře, zní mi v uších. Pracuji dál.

Oběd. Očekávaná slavnost všech pracantů. Dobrá nálada je cítit a cestou na jídlo řešíme další postup v práci a fakturaci. Dnes jdeme do vegetariánské, sice všichni nejsme vegetariáni, ale i ostatní si dají občas pauzu. Ve vegetariánské restauraci není zvykem přivítat veselou partu kluků ze střechy se špinavýma rukama. Ale najíme se dobře a po obědě si dáme ještě palačinku s tvarohem.

Cestou zpátky se stavím v antikvariátu. „Dobrý den,“ povídám. Ne moc laskavá odpověď mě nezaskočí. I ve špinavých modrácích se cítím dobře. „Máte Fráňu Drtikola?“ „Prosím?“ „Jestli máte Fráňu Drtikola,“ opakuji. Pan prodavač si poposadí brýle, nervózně na mě hodí pohled a povídá: „Myslíte Františka Drtikola, ne? To jsem ještě neslyšel!“

Trochu překvapen, že pán i přes můj pracovní zevnějšek nerozpoznal můj autentický zájem o velkého mystika, učitele a slavného fotografa, odpovídám laskavě: „No vidíte, dnes to slyšíte poprvé.“ „Nemám!“ odvětí.

Slušně pozdravím a vyjdu na ulici, mířím zpátky na střechu a přemýšlím, je-li v dnešní době člověk v modrácích, s mozoly na rukou, s tričkem zpoceným od tvrdé práce něčím k zaujmutí? Nebo knihy, zájem o lidskost, tlukot srdce života mu nepatří? Jdu dál, neupadám do šedi normálního dne a říkám si, že když je člověk šťastný a spokojený, je jedno, co dělá. Může být řidič autobusu, ředitel banky nebo tesař jako já.

Knihu koupím jinde. Po práci rozloučení s partou, dobře jsme dnes zamakali, kluci byli skvělí.

Jízda domů. Tváře kolemjdoucích se obměnily. Stále mě však napadá: Jsou šťastni? Co vnímají, budou dnes žít, nebo hudrovat? Neumřou?
Doma již čeká má žena s večeří. Jako vždy vypráví své zážitky a starosti z práce. Trpělivě ji poslouchám a občas něco pronesu. Naše chvilka bytí i v ložnici teprve přijde! A když ne dnes, přijde zítra.

Odkládám knihu a zavírám oči. Další den za námi a kolik před námi? Žádný není stejný.

Usínám s pocitem uspokojení a s myšlenkou radovat se z maličkostí, vytrvat v životě, trpělivě snášet útrapy a uvolnit se ze sevření konceptů, jak žít a kolik.

Jan Trylč, tesař