Má vzpomínka je bugatti

Když si v roce 1921 udělala řidičák, žen se stejným oprávněním tu bylo jen pár desítek. Za pět let jako první žena na světě vyhrála mezinárodní závod automobilů. I díky svému „patronovi“ Ettoremu Bugattimu byla během několika sezon s jeho stroji rovnocennou soupeřkou věhlasných jmen, jakými byli Louis Chiron, Emilio Materassi či Ernesto Maserati. Po vítězství v prvním ročníku legendárního okruhu Nürburgring jí Eduard Bass v Lidových novinách v roce 1927 vzkázal: „Na německou Velkou cenu,/ stačilo nám vyslat ženu,/ arci když je taková/ jako paní Junková./ Ta když sedne k volantu,/ rekordy jdou k čerchmantu.“

Junková byla ve dvacátých letech nesmírně oblíbená. V anketě o nejpopulárnější nepolitickou osobnost skončila čtvrtá za Vlastou Burianem, Andulou Sedláčkovou a Karlem Hašlerem; Jaroslav Ježek ji oslavil čtyřtaktním foxtrotem Bugatti step. Ve svých memoárech Má vzpomínka je bugatti zachytila, jak její úspěchy změnily společenské nazírání na ženy, neboť pro ně „dobývala svá vítězství“, i když ji kdekdo „před závodem posílal pro vařečku“. Porážela i svého muže Čeňka Junka; v roce 1928 se zabil ve voze, s nímž předtím skončila pátá na přeobtížné sicilské trati Targa Florio. Před závodem mu nedodali přilbu, takže v bezmála dvousetkilometrové rychlosti narazil hlavou do skály. I takové byly pionýrské doby vrcholového motorismu.

Junková po tragédii ukončila kariéru a zbytek života strávila prací v gumárenském průmyslu, nejdřív u Bati, po znárodnění v Barumu. Její…