Pro zdravé a silné. Jak existovat na existenčním minimu

Od února vstupuje v platnost novela zákona, podle níž  nezaměstnaní v hmotné nouzi budou muset po šesti měsících bez práce přistoupit na veřejnou službu. Jinak přijdou o třetinu dávky. Při této příležitosti odemykáme komentář, který byl otištěn v Respektu  v době, kdy se změna zákona projednávala.  Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

…

Před čtyřmi lety zabránil Ústavní soud Nečasově vládě, aby vyplácela sociální dávky jen lidem, kteří dochází na nucené práce pro svoji obec. Teď zkouší pravice v parlamentu s částečnou podporou levice druhý pokus: je o něco mírnější, i tak ale hrozí, že vyvolá další sociální propad velmi chudých lidí.

Překvapení

Českou politikou už řadu let hýbe starost o to, jestli je zdejší sociální systém spravedlivý. Hlavně pravice namítá, že vyplácení sociálních dávek nemotivuje nezaměstnané k hledání práce. Panuje přesvědčení, že mnozí raději zůstávají doma a přiživují se na ostatních, kteří chodí do práce. „Nemají žádné povinnosti a mohou svůj volný čas věnovat i nekalým činnostem, krádežím nebo častým oslavám v pozdních nočních hodinách, do ranních hodin. Nemusí každé ráno vstávat. Dávají svým dětem příklad, že normální je žít z dávek, a ne pracovat,“ prohlásila nedávno v parlamentu na adresu dlouhodobě nezaměstnaných jedna z vládních poslankyň.

Zákonodárci tedy hledají cestu, jak „zneužívání dávek“ učinit přítrž a nasměrovat lidi do práce. V roce 2009 vznikl institut tzv. veřejné služby. Jde o práci ve prospěch obcí bez nároku na odměnu. Smyslem je udržení pracovních návyků a návrat do zaměstnání. Veřejná služba má navíc dodat obcím levnou pracovní sílu na zametání, hrabání listí nebo uklízení sněhu.

V roce 2012 přišla Nečasova vláda s výrazným zpřísněním. Nezaměstnaní museli bezplatnou práci pro obec přijmout, jinak byli vyřazeni z evidence úřadů práce a ztratili nárok na jakoukoli podporu. Výrazně tedy stoupl počet lidí na veřejné službě, k návratu dlouhodobě nezaměstnaných do práce to však nevedlo. Navíc v listopadu 2012 zasáhl zmíněný Ústavní soud.

Hned poté se zastánci nucených prací pustili do hledání cesty, kudy výnos Ústavního soudu obejít. Velmi aktivní v tom byla bývalá poslankyně za ODS Ivana Řápková, s jejíž pomocí senátor za stejnou stranu Jaroslav Zeman předložil novelu, která měla pobírání základní sociální podpory opět zkomplikovat. Pak ale přišly volby a nová sněmovna. Věc se dala do pohybu až letos na jaře a v září dolní komora zpřísnění velkou většinou schválila. Proti byli pouze někteří sociální demokraté včetně premiéra a ministryně práce.

Vedle chvályhodného principu – motivovat nezaměstnané najít si trvalou práci – má zákon zásadní úskalí. V Česku je teď o něco méně než 400 tisíc nezaměstnaných. Z nich je téměř třetina bez práce dva roky. Konzumenti zpráv často slyší, že jde o tzv. nepřizpůsobivé občany, Romy, nekvalifikované otce početných rodin s vysokými sociálními dávkami, jimž se ani pracovat nevyplatí. Jenže zdaleka nejde jen o ně. Třetinu z lidí, kteří jsou dva roky bez práce, tvoří muži a ženy nad 50 let. Víc než z desetiny jde o mírně zdravotně postižené, například lidi s chronicky bolavými zády. Desetinu tvoří mladé ženy po mateřské.

Pokud prezident novelu podepíše, někdy během zimy čeká zmíněné lidi nepříjemné překvapení. Pokud nenastoupí do služby pro obec, ztratí podstatnou část své podpory v nouzi. Pro samotného člověka je životním minimum 3410 korun měsíčně. Bez docházení do veřejné služby klesne na tzv. existenční minimum 2200 korun. Dvojice manželů bez vyživovaných dětí spadne z 5970 na 4400 korun měsíčně. Rodina se dvěma malými dětmi z 10 250 na 8650 korun.

K těmto penězům se nepočítá příspěvek na bydlení. Ten dnes rodina odkázaná na životní minimum dostane zhruba ve výši 90 procent nákladů na bydlení. Pokud si tedy musí doplatit ze svého tisíc korun, na život zbude čtyřčlenné rodině nějakých sedm a půl tisíce neboli 250 korun na den, z nichž je nutné platit jídlo, oblečení, léky, věci do školy. Navíc stát ve snaze omezit byznys s ubytovnami se chystá zredukovat vyplácení podpor na bydlení. Místo 90 procent nákladů v budoucnu uhradí pouze 75 procent. Experti tedy napjatě čekají, jestli si majitelé ubytoven neřeknou kvůli menší platbě od státu o víc peněz svým chudým nájemníkům.

Pro zdravé a silné

Problém také je, že nabídka veřejných prací bude záviset na fungování úřadů práce. Podle praktiků je přitom nepravděpodobné, že by stát dokázal nabídnout veřejnou službu všem dlouhodobě nezaměstnaným závislým na dávkách v nouzi. „Systém se bude rozbíhat možná rok a na všechny se nedostane,“ myslí si Alena Zieglerová, žena s dlouholetou zkušeností z Úřadu práce v Mostě.

Lidé odkázaní na dávky v hmotné nouzi tedy napřed přijdou o podstatnou část peněz a někteří je později dostanou zpět, pokud bude mít pro ně úřad práce nabídku minimálně 20 hodin veřejné služby měsíčně. Nezdá se to mnoho, jenže obce si budou vybírat a starší nebo zdravotně postižení lidé nemusí nabídku veřejné služby vůbec dostat. „Pokud se obcím nebude někdo líbit, tak ho z veřejné služby vyřadí. Je to koncipované spíš pro silné a zdravé jedince,“ myslí si Zieglerová. „Odnesou to lidé s kumulací handicapů, kteří si nedokážou najít práci a nebude pro ně ani veřejná služba,“ říká Martin Šimáček, ředitel Institutu pro sociální inkluzi.

Problém je, že podle dosavadních zkušeností účast na veřejné službě nevede k hledání práce. Nevedla ani ve zmíněném roce 2012, kdy byly podmínky pro dlouhodobě nezaměstnané velmi přísné. Podle kritiků by totiž bylo potřeba s takovými lidmi pracovat mnohem adresněji, zkoumat jejich problémy a možnosti situaci řešit. To se ale neděje.

Snížení podpory v nouzi se netýká nezaopatřených dětí, lidí v penzijním věku a těžce zdravotně postižených. Šimáček však očekává, že řadu chudých rodin dovede zákon do výrazně větší nouze, než v jaké jsou dnes.