Milionový úl

Za oknem slunečné ráno. Počasí táhne ven, a tak se po snídani vydáváme na procházku, která má být zároveň i obhlídkou našich stanovišť (míst, kde máme úly). Největší stanoviště se nachází uprostřed lesa v rozsáhlém sadu. Je odtud nádherný výhled (pro včely výlet) do kraje. Je opravdu teplo, takže co chvíli z česna odstartuje včela. Počítáme na podložkách umístěných na dně úlu kleštíky, drobné roztoče, kteří způsobují varroázu. Včelu vysávají podobně jako klíště. Ptám se muže, proč je na některých destičkách výskyt minimální v řádu pár parazitů a na jiných je jich i třeba několik desítek. Prý i několik desítek je ještě v pořádku. „No vidíš,“ dodává, „a zrovna to, co říkáš, dokazuje nesmyslnost povinného odevzdávání včelí měli (směs kousků vosku a jiných zbytků a případně i parazitů, jež se sbírá z podložek) k veterinárnímu vyšetření, což stát stojí nemalé peníze. Každý úl je na tom totiž jinak a nelze to zprůměrovat.“

Blížíme se k dalšímu stanovišti, které je v sadu kousek nad naším domem. Muž vytřeští oči a zrychlí. „Kde je?“ vykřikne. Na stanovišti chybí úl. Po ohledání i ostatních úlů zjišťujeme, že také ze sousedního zmizelo několik rámků (plástů). Býti okraden je vždycky šok, ale býti okraden jiným včelařem je lidsky snad i horší. U úlů nacházíme cizí mikinu a úlomky dřevotřísky.

Cestou domů nás napadají různá vysvětlení, většina z nich trudná, ale z praxe již známá. Manžel není členem Českého svazu včelařů, nýbrž včelařské organizace, která se snaží o šetrné metody včelaření, jež se běžně praktikují v okolních zemích (Rakousku, Německu, Nizozemsku, Skandinávii). Jenže u nás pořád platí „Kdo není ve svazu, není dobrý včelař“. Svaz včelařů kontinuálně existuje stejně jako jiné svazy z dob komunismu a bohužel si některé své původní rysy zachovává. Počínaje svou nomenklaturou (kde ještě dnes najdete svazového předsedu, důvěrníka, sjezd svazu, základní a okresní organizace?) až po lpění na překonaných a neudržitelných metodách ošetřování včel.

Bohužel je hlavním partnerem pro státní úředníky ministerstva zemědělství. Přes svaz tečou milionové dotace. Na léčení včelstev je zbytečně vynakládán stále větší podíl z evropských dotací, a to na úkor vzdělávání a dalších dotačních kapitol. Přestože existuje velká skupina včelařů, kteří chtějí používat šetrné a stejně účinné prostředky, nakonec jsou všichni nuceni používat léčiva syntetická, navíc vyráběná monopolním výrobcem, v němž má ČSV významný vlastnický podíl. A proto, aby byl klid, někteří včelaři raději léčiva převezmou a potom nepoužijí. Nedávná aféra, kdy med společnosti Včelpo, která přímo patří svazu, obsahoval antibiotika, zřejmě nestačila k tomu, aby se nad činností této organizace vzneslo více znepokojivých otázek.

Takže zpátky ke krádeži. Proč vzali jen jeden úl? Je to výstraha? Vzkaz, že se máme pokorně podvolit a stát se svazáky? Nebo jsme jen někomu trnem v oku? Náš med získal nedávno certifikát regionálního produktu, a tak jsme se navíc stali nežádoucí konkurencí. Před očima se nám neznámý kriminálník začíná měnit v souseda. To je ještě horší… Rozhodujeme se zavolat policii. Pro forma. Škoda činí osm tisíc korun.

Manžel hledá štěstí v neštěstí a praví: „Stejně vzali to nejbodavější včelstvo, ke kterému jsem se až bál chodit. Doufám, že si ho teda užijou!“ Naše šestiletá dcera nám nakonec roztomile připomíná, že jsme na tom vlastně opravdu dobře a poddávat se sebelítosti netřeba. Říká manželovi: „Vždyť my máme miliony včel, tati. Tak to jsme milionáři, viď?“