Včera tu nikdo nezemřel

Michajlo Tkač opravdu chtěl vstoupit do vojenského dobrovolnického praporu, ale lidé, kteří ho měli přijmout, byli proti. V pětačtyřiceti letech jim přišel starý a drobná postava mu nepřilepšila. Když už se zdálo, že je vše ztraceno, nechal si Tkač přinést nenabitý samopal kalašnikov. Vzpomněl si na pětadvacet let starou vojenskou službu, zavřel oči a během osmatřiceti vteřin zbraň rozebral a znovu bezchybně složil. Po chvilce ticha komise kývla a nenápadný automechanik se stal členem dobrovolnického batalionu Cherson, nazvaného podle města, kde Tkač žije. Byl červenec roku 2014 a do bitvy u Ilovajsku, největší ukrajinské pohromy války s Ruskem, zbývalo pět týdnů.

Na rozdíl od tisíce jiných ukrajinských vojáků ji Tkač přežil, ale jeho bojová kariéra v ní stejně skončila. Kulka nebo střepina mu utrhla ukazováček a polovinu prostředníčku na pravé ruce. S jistými obtížemi se vrátil ke svému civilnímu povolání, ale na obranu země nezanevřel. Dvakrát týdně dochází před budovu prokuratury v Chersonu a drží tu stráž. Věcně vzato to nedává žádný smysl. Prokuratura je malá nevýznamná budova na břehu řeky Dněpr, vedle ohromného a pustnoucího říčního přístavu. Do centra třísettisícového města to jsou odsud dva kilometry, a kdo sem nemusí, o tenhle kout nezavadí.

„Nevím, proč jsme právě tady, a ne třeba před radnicí nebo oblastním parlamentem uprostřed města,“ říká u symbolické bariéry z…