Vládnout má ten, kdo to nechce

Ne, kandidovat se nechystám, ale o úloze českého prezidenta jsem přemýšlet musel. Ten po svých korunovaných předchůdcích zdědil monumentální královský hrad, odkud by mohl shora pozorovat hemžení v podhradí, jako kdysi Werichův Rudolf II. Ještě Masaryka chtěli lidé vídat na koni a za Gottwalda se zpívalo Te Deum. To sice prezidentovi přináší určité body zadarmo, jenže doba vyžaduje, aby to byl občan, jeden z nás. Musí tedy chodit v civilu a nemůže si nasadit korunu, když se chystá vládnout, a sundat si ji, když jde večer do hostince. Je prezidentem ve dne v noci, 365 dní v roce, a nemůže tedy odlišit, kdy je „jeden z nás“ a sdílí s námi naše fobie i fúrie, a kdy nás má naopak moudře povzbudit. Malicherná mstivost, hašteřivost, pletichy, či dokonce zastrašování by ho ovšem jen ztrapňovaly.

Král se králem narodil, kdežto prezident se jím musí nejdřív stát, a to procedurou, která omezuje možné kandidáty. Už Platon věděl, že vládnout má člověk, který to nechtěl, což se dnes může stát jen za zcela mimořádných okolností. Tak se mohl stát prezidentem Masaryk a za jiných okolností Václav Havel, kteří by v klidných dobách zřejmě dělali něco jiného. Ve všeobecných volbách, kde se nedá společně přemýšlet ani vyjednávat, může uspět jen člověk, který to strašně moc chce. To ještě není neštěstí, ale riziko, které poslanci před pár lety krátkozrace vystupňovali přímou volbou.

Prezident, který by v parlamentní demokracii měl být v pozadí a šetřit si autoritu pro chvíle nouze,…