Kdo si hraje, posílí

Židovským muzeem v Praze či Státním muzeem Osvětim-Březinka se v poslední době šíří nepěkný nešvar. V nebývalém množství se zde scházejí lidé ve věkové kategorii 20–40 let, aby si zde zahráli svou oblíbenou vybíjenou. Nejenže při sledování míče nešťastně vrážejí do ostatních návštěvníků, ale hlavně v zápalu hry vůbec nerespektují pietu těchto památných míst spojených s největší tragédií 20. století. Muzea proto oficiálně vyzývají občany, aby v úctě k těmto místům na nich své kratochvíle zanechali, neboť je to krajně nevhodné a necitlivé.

Tak to je samozřejmě naprosto švihlá představa. V souvislosti s celosvětovou mánií zvanou Pokémon Go jde ovšem o realitu. Rozšířenou realitu (jak se v tomto čísle dočtete v rubrice Civilizace). Házet po sobě míčem v bývalém koncentráku by snad nikoho nenapadlo. Ovšem lovit v něm mobilem virtuální postavičky a dělat u toho trhlé pohyby, to přijde spoustě lidí naprosto normální.

Jestli ještě někdo pochyboval, že s moderními komunikačními prostředky se nám realita nenávratně mění před očima, japonská herní společnost Nintendo mu v uplynulých dnech sebrala poslední argumenty.

S morčetem na pisoáru

Rozšířená realita spočívá v tom, že se digitální svět propojuje s tím skutečným. U hráčů Pokémon Go se to viditelně projevuje fascinovaným sledováním telefonů, kterými snímají město či krajinu ještě soustavněji než japonští turisté při návštěvách hradů a zámků. Vtip je v tom, že se nesnaží pro své známé (či sami pro sebe do budoucna)…