Nekonečná zeleň

Obě vnímaly tu obrovskou vlhkost a pokaždé, když otevřely pusu, objevil se kolem nich oblak výparů, který se pomalu rozpustil. V krku cítily čím dál větší chlad a její kamarádka říkala „už tam budeme“ každých deset kroků. Sofía se smála a říkala, že tam nedoběhnou nikdy, a právě v těch okamžicích ji ta druhá holka zatahala silněji za ruku a zopakovala: „Už tam budeme.“bě dvě utíkaly a držely se za ruce. Běžely se podívat na mrtvolu hlupáka s rozbitými zuby, kterou předcházejícího odpoledne našel kamarádčin otec. Utíkaly mezi kalužemi, ostružiním, spadlými větvemi, trávou, květy a obrovskými kameny. Spěchaly, protože bylo pozdě, noc se blížila. Kamarádka běžela první, ukazovala směr a Sofía se nechala vést. Právě kamarádka věděla, kde se ta mrtvola nachází. Její otec jí to předtím popsal, proto šla první, odkopávala větve a celým tělem vytvářela jakousi brázdu, která za ní zůstávala… Sofía běžela za ní a občas se zasmála.

Zeleň je obklopovala, zeleň omezovala jejich pohyby, zeleň jim znemožňovala vidět, co je dál, zeleň je dusila a konec jejich cesty byl v nedohlednu. Sofía se zeptala, proč se raději nevrátí.

„Protože ne! Protože už jsme blízko a bylo by trapné se teď vrátit. Uvidíme mrtvého a potom to povíme všem ostatním.“

„Ale už je skoro noc.“

„Takže chceš, aby se nám všichni smáli?“ křikla kamarádka a pustila jí ruku.

„Ne…“

„Tak jdeme!“

Pokračovaly v chůzi s větším odhodláním, i když jim ubývalo sil. Chlad byl čím dál větší, stejně jako zvuky zvířat,…