Jak nás vytrolil Ovčáček

„Úplně jsem se začetla, tu druhou sloku neznám. Ale je hezká… Zpíváte v nějakém sboru?“ paní v kopírovacím centru mně předává štůsek papírů s notovou osnovou nadepsanou „Kde domov můj“. Vysvětluji, že jdeme po poledni s pár kamarády na Hrad – chceme zazpívat hymnu tam, kde to o víkendu policie zatrhla skautům. Svolali jsme se včera přes sociální sítě a vypadá to, že nebudeme poslední hradní zpěváci – další podobná akce je ohlášená na víkend, solidárně se hymna má zpívat i na dalších místech v Česku. Buzerování dětí je jedna z mála věcí, která v téhle zemi zvedne ze židle všechny. „Viděla jsem to v televizi, máte moji podporu. Tak hodně štěstí,“ loučí se paní kopírmajstrová.

Už jsem kousek od Pohořelce, když se spouští liják. Takový ten svěží jarní chrstanec. Na to, abych byla během pěti minut promočená skrz naskrz, stačí bohatě. Na zastávce čeká Vašek Jílek, se kterým jsme tuhle legraci vymysleli. Za chvíli už postáváme před svatým Vítem, mezi partičkami turistů si nás nakonec najdou další dva zpěváci. Obcházíme katedrálu, jestli ještě někde není nějaký zbloudilec.

Před bazilikou svatého Jiří stepuje kolem deseti lidí s foťáky a kamerami, s nimi několik chlapů v kvádru. V hlavě mi jede, kde se tu vzalo tolik novinářů, když jsme se domluvili jen přes Facebook a žádné velké promo nedělali. Tmavovlasý muž v obleku se otáčí k nám. „Ty jo, Ovčáček!“ Mrkneme na sebe s Vaškem a snažíme se nevyprsknout smíchy. „Vy jste si přišel zazpívat hymnu s námi? No paráda.“

Tiskový mluvčí Hradu si ode mě bere noty. Spustím první tóny, ostatní se přidávají. Kamery běží, foťáky cvakají, celé to působí dost surreálně. „Mysl jasnou, vznik a zdar a tu sílu vzdoru zmar… to je Čechů slavné plémě,“ halekáme už za chvilku druhou sloku k závěru. „Po dnešku je, myslím, jasné, že zpívání hymny na Hrad patří a nikdo to příště nebude zakazovat,“ uzavírám zpěvánky na kameru a můžeme jít na kafe. Posílám SMS kamarádům, kteří to vzdali kvůli dešti – „zpíval s námi i Ovčáček, měli jste dojít“.

Než se vrátím z Malé Strany k počítači, začne telefon vyzvánět a pípat víc než normálně. Nejdřív gratulace k dobře odvedené taškařici, pak pár nejistých otázek, jestli to byl fór, nebo jestli jsme se pomátli. Počítač zapínám, hned jak skopnu boty. Přelítnu titulek a začátek textu na největším zpravodajském serveru. No nazdar, to vyznívá, jako kdyby vše svolal Ovčáček, a my mu tam přišli dělat stafáž. Vytočím postupně číslo dvou editorů, vysvětluji, že skočili Ovčáčkovi na špek. Na dálku cítím, jak málo se jim to chce řešit – prostě nějaká drobnost v jednom z desítek článků, co jim projdou za den rukama.

Reakce, které se ke mně během odpoledne dostanou, jsou různé: část lidí si myslí, že jsme skvěle vytrolili Ovčáčkovu akci tím, že jsme tam přišli s plackou „Hate Free“ a odznáčkem s červenými trenkami, další odbouralo, že hradní mluvčí zpíval z listu i první sloku hymny. Tenhle motiv se taky nejvíc vrací v diskusích na sociálních sítích. Pár známých do mě docela vandruje, prý jsme ho měli poslat číst Přítomnost. Nebo mu dát facku. Nebo plivnout do obličeje. Česká televize přebírá interpretaci jednoho z velkých serverů – veřejnoprávní štáb postával na jiném nádvoří, takže u zpívání nebyl a s námi nemluvil. Smiřuji se s tím, že moje indiánské jméno bude na dalších několik let „ta, co zpívala hymnu s Ovčáčkem“. Dvě poslední noční SMS od kamarádů asi nejpřesněji shrnují i moje pocity: „Absurdní aktovka, Havel by měl radost.“ „Nevím, jestli jste vytrolili víc vy Ovčáčka, nebo on vás – vždyť demonstroval s pražskou kavárnou.“

Petra Pospěchová,
novinářka na volné noze