Před měsícem, právě na MDŽ, si Zaha Hadid napsala pohlednici. Přesněji, adresovala ji svému mladšímu já, sedmileté dívence vyfocené v bílých šatech u fontány di Trevi v Římě. Na žádost rozhlasové stanice BBC Art oslovovaly význačné ženy dopisem samy sebe a slavná architektka si vzkázala: „Tvůj úspěch nezávisí na tom, jestli jsi žena, ani jakou máš národnost. Rozhodne, jakou sílu budou mít tvé sny a jak tvrdě budeš pracovat na tom, abys je uskutečnila.“ Zaha Hadid vskutku pracovala tvrdě a nutila k tomu všechny ostatní i klidně křikem. A její sen o budovách, které popírají konvence a pravé úhly, se nakonec uskutečnil. Její příběh tak bude živý, i když britská architektka iráckého původu zemřela minulý čtvrtek na infarkt v nemocnici Miami ve věku 65 let.
Byla označována za futuristku a dekonstruovala pravidelné tvary, ale postupem času byly její budovy často označovány za hříčky přírody či obří sochy. Sama ke své inspiraci jednou poznamenala: „Otec mě v mládí vzal na výlet do starobylých sumerských ruin. Jeli jsme na lodi a krása té krajiny – písek, voda, rákosí, ptáci, vše plující pospolu – mě nikdy neopustila. Myslím, že se vlastně pokouším o totéž, jen současným způsobem.“
Hasiči rádi nebyli
Nenahraditelná ztráta, psalo se ve většině reakcí a nekrologů. Zaha Hadid byla skutečně výjimečná v mnoha ohledech. Viděla, co ostatní neviděli. Svět, kde neplatí stavební pravidla ani fyzika, kde strop může být stěnou, a naopak, ale dlouho jen malovala vodovými barvami.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
