Musíme se postarat o diváka
S Milenou Kalinovskou o budoucnosti Národní galerie a jejím naivním nadšení
Do Česka se vracíte jako nově zvolená ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie pětačtyřicet let po vaší emigraci. Dlouho jste žila ve Washingtonu, kde jste měla slušnou kariéru v Hirshhornově muzeu, tamní hlavní scéně moderního umění. Co vás přimělo k návratu?
Hlavní důvod je, že mám určité zkušenosti, které bych tu mohla předat. Vím, že to zní trošičku sentimentálně, ale je to tak. Dnešního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta jsem potkala v roce 2005, když pro newyorské Metropolitní muzeum připravoval výstavu o Karlovi IV. Paní Meda Mládková mu doporučila, aby se se mnou setkal. Přišel do mé kanceláře, trochu zamračený, s těmi svými rozčepýřenými vlasy, mluvil velice seriózně a velice dlouho. Bylo to strašně zajímavé a já jsem si řekla: Tento pán bude jednou určitě ředitelem Národní galerie a bylo by pak docela zajímavé pro něho pracovat.
Čím vás zaujal?
Neobyčejnou inteligencí, znalostmi a rázností. Působil na mě ze všech těch lidí, jež jsem odtud znala, jako člověk, který je nejvíc schopen s Národní galerií něco udělat. Což je už opravdu nutné.
Emigrace za věno
Do Anglie jste emigrovala v roce 1970. Byli Britové ještě k utečencům tak přívětiví jako krátce po invazi?
V té době už odtud neodcházely davy, hranice byly zavřené. Musela jsem si zaplatit drahý jazykový kurz, který stál, myslím, nějakých deset patnáct tisíc, to bylo na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu