Zatím dobrý

Uprchlická krize v současném Česku – to zatím nejsou ani přeplněné ubytovny a nouzově vybudované přístřešky jako u německých sousedů, ani obležená nádraží, ucpané dálnice a tisícihlavé proudy lidí nekontrolovatelně překračujících hranice, jak to zažívá nedaleké Maďarsko. Přesto je v Česku kontinentální krize přítomná a jejím výrazným tuzemským symbolem je strach.

Jak vyplývá z průzkumů agentury Eurobarometr, obavy z příchodu přistěhovalců nemá jen čtrnáct procent české populace. To je méně než v jihoevropských státech, které náporu běženců z Blízkého východu a Afriky bezprostředně čelí; v další nárazníkové zemi, Maďarsku, se na imigranty dívá vstřícně a bez bázně čtvrtina obyvatel. „Největší obavy jsou dvojího druhu – jednak se lidé bezprostředně bojí o svoje bezpečí a zadruhé panuje přesvědčení, že utečenci budou neúnosná ekonomická zátěž pro stát,“ čte z dostupných dat sociolog Daniel Prokop.

Současně existuje v Česku menšinová, nicméně pomalu rostoucí skupina lidí, která v souvislosti s uprchlíky nemá strach z jejich příchodu, ale ze zdejšího vzestupu nenávisti vůči nim. O existenci této vrstvy svědčí několik petic a veřejných prohlášení, která získala značnou podporu, anebo rostoucí počet těch, kteří uprchlíkům přímo pomáhají či pomoc nabízejí. Oba rozdílné „tábory strachu“ se přitom shodnou na jediném: že vláda a celá politická reprezentace nedělá v této krizi dostatečné kroky k vyřešení situace, jen se veze s proudem a je bezradná.