Trashion

Stephanie si na Willa musela počkat. Trvalo celých deset let, než nasbírala deset tisíc plastových placiček, jimiž se v některých zemích zavírají pytlíky s chlebem. Teprve pak si z nich ušila svatební šaty. Jelikož některé kousky plastu byly modré,  předpokládáme, že je všechno dobré, a jestli neumřeli, žijí tam (v Austrálii) dodnes.

Brie je chudobná dívka z LA, kde žije se svou invalidní matkou. K jídlu mají jen toastový chleba s majonézou, a kde vzít na šaty na maturitní ples? Jistěže, ušila je z kovových oček, co se za ně otevírají plechovky s kolou. Sesbírala jich pár tisíc, svázala je černou nití a vznikl večerní model, který trochu připomínal drátěnou košili. Naštěstí ne zase tolik, takže Brie byla na plese ze všech nejkrásnější.

Julia Genatossiová vůbec chudobná není. Naopak, vede se jí docela dobře od té doby, co založila společnost Monsoon Vermont, jejíž filozofií je dělat z odpadu zboží. Jelikož odpad se sbírá na ulici, v tomto případě na ulicích Jakarty, a zboží se prodává, v tomto případě útlocitným obyvatelům bohatého severu, vypadá to na docela dobrý kšeftík.

Všechny tyto příběhy se šťastným koncem se skutečně staly a lze je dohledat ve světovém tisku. Společné mají jedno – trashion. To je právě povyšování odpadu (trash) na šaty a doplňky (fashion), které je teď tak oblíbené. Trashion designérky různé úrovně dokážou šaty udělat v podstatě z čehokoli: z obalů od mentosek, z igelitek a ze starší klávesnice.

Trashion se ovšem od fashion liší. Příběhy…