0:00
0:00
Společnost6. 9. 201518 minut

Příliš hořká samota

Pocit osamění se podle některých vědců stává epidemií naší doby. Trápí stále více seniorů, ale i mladších lidí. Podle výzkumů způsobuje řadu nemocí, a dokonce zkracuje lidský život podobně jako kouření. Lék na osamělost se intenzivně hledá – a vypadá to, že by mohl mít celkem nečekanou podobu.

Autor: Milan Jaroš

Když se dveře bytu ani po několikátém zaklepání neotevřely, museli úředníci londýnské radnice povolat zámečníka. Čtyřicetiletá nájemnice malé garsoniéry v komplexu nad rušným nákupním centrem Wood Green dlužila za nájemné už tisíce liber. Neplatila ho více než dva roky a na upomínky nereagovala. Dluh narůstal. Vyslanci města se zkoušeli ptát sousedů, ale nikdo z nich netušil, kde Joyce Vincentová je. Měla by být doma. Okno garsonky bylo pootevřené a přes zeď hrála televize.

Když zámek povolil, trojice úředníků vešla opatrně dovnitř. Upomínky za nájemné spolu s hromadou další pošty ležely neotevřené na zemi za dveřmi se schránkou. Na podlaze pokoje stála nákupní taška plná vánočních dárků. Psal se konec ledna, dárky byly ovšem starší než jen pár týdnů. Záruční lhůta jídla v lednici prošla před více než pětadvaceti měsíci. Zvuk zapnuté televize se mísil s bzučením much. Na podlaze ležela lidská kostra.

↓ INZERCE

Tělo Joyce Vincentové tu leželo už déle než dva roky, a aby jej mohl policejní patolog identifikovat, musel porovnat zuby mrtvoly s fotografií, na níž se krásná tmavovláska s afroindickými kořeny směje od ucha k uchu. Příčinu smrti už zjistit nedokázal, starší lékařské záznamy napovídaly, že by jí mohl být astmatický záchvat nebo prasklý žaludeční vřed. Cizí zavinění policie vyloučila.

Tehdy v roce 2006 vyvolal nález z Wood Green v britských médiích znepokojenou debatu. Jak může někdo bez povšimnutí zemřít uprostřed nejrušnější metropole Evropy, přímo nad nákupním centrem, kterým denně projdou tisíce lidí, a pár kroků od policejní stanice? Jak se může mladý, sociálně etablovaný člověk tak snadno ztratit?

Zatímco z novin se tyto otázky po pár dnech vytratily, pro filmovou režisérku Carol Morleyovou se staly svého druhu posedlostí. Tajemný případ ji fascinoval, a tak polepila londýnské taxíky inzeráty s textem „Znali jste Joyce Vincentovou?“. Šest let se snažila zrekonstruovat minulost ženy, na niž se zapomnělo. Podařilo se jí najít a rozmluvit desítky lidí a v roce 2011 natočila oceňovaný dokument Sny o životě (Dreams of Life).

Odhalila v něm překvapivou věc: Joyce Vincentová kdysi bývala společenská a oblíbená žena. Exotická kráska okouzlovala muže, neměla nouzi o přátele, uměla bavit společnost. Měla dobrou práci v nadnárodní účetní firmě, pohybovala se v prostředí showbyznysu, takže jednou poobědvala se Stevie Wonderem a v zákulisí charitativního koncertu si potřásla rukou s Nelsonem Mandelou.

Je jich čím dál víc. A už víme, že osamění je bolí stejně jako fyzická bolest. Autor: Milan Jaroš

A pak se něco pokazilo. Kvůli problémům s násilnickým partnerem musela načas bydlet v azylovém domě, nejspíš se za to styděla a stáhla se. Přátelům zmizela ze zorného pole a až nečekaně rychle ji dostihla osamělost. Náhle jí nikdo nevolal, všichni si mysleli, že prostě někam zmizela.

Po nečekané smrti už pak k hororovému finále stačilo jen málo. Nepřetržitý zvuk televize z vedlejšího bytu sousedé ignorovali, zápach rozkládajícího se těla přisuzovali popelnicím ve dvoře. V anonymním prostředí činžovního domu nebylo nikomu divné, že ji nevídá. Účty za elektřinu strhával trvalý příkaz z debetní karty. Nebýt dluhu na nájemném, mohlo její tělo ležet v bytě další roky.

Každý třetí penzista

Případ Joyce Vincentové se někdy připomíná jako výmluvný symbol fenoménu, který se v současné západní společnosti tiše a nebezpečně rozpíná. „Žijeme ve věku osamělosti, která nás zabíjí,“ napsal loni britský levicový intelektuál a sloupkař deníku The Guardian George Monbiot. Ministr zdravotnictví téže země Jeremy Hunt krátce předtím prohlásil osamění za „národní hanbu“, když komentoval čerstvou statistiku, podle níž milion ostrovních penzistů žije v sociální izolaci. Papež František pak doporučil párům pořídit si děti, aby se vyhnuly „hořkosti samoty“.

A varovná slova znějí i z odborných kruhů. Nejvýznamnější světový vědec na tomto poli, psycholog Univerzity v Chicagu John Cacioppo, který osamělost zkoumá desítky let, ji nedávno prohlásil za epidemii. „V jakoukoli chvíli se zhruba dvacet procent lidí ve společnosti cítí natolik izolováno, že je pro ně osamělost hlavním zdrojem životního neštěstí,“ píše Cacioppo ve své knize Loneliness (Osamělost).

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články