Možná přijde i primátor

Otevřu dveře třídy a pohled na mě vrhne devět párů dětských očí. Vzápětí se ale obrátí zpět na učitelku a pokračují ve zpěvu Kočka leze dírou. V deset přijde primátor, a tak dolaďují písničku, kterou mu chtějí společně zazpívat. Má tu být patnáct dětí ze sociálně vyloučeného prostředí, většina Romové. Nechci je rušit a vycouvávám ven. Na chodbě jsou připraveni novináři z Kladenských listů, děti mají nafocené a číhají na primátora.

Ivča zpovídá koordinátorku Jitku, jestli je vše připraveno. Ivča je manželka, spolupracovnice a moje životní inspirace i zábava, vše v jednom balíčku. Už ve školce měla tyhle sklony, když se zastávala šikanovaného spolužáka a zmlátila kohokoli, kdo si na něj dovoloval. Je aktuálně hlavní motor nultého ročníku pro děti, jež byly určeny jako potrava pro místní speciální školu. Asi jim lezeme na nervy, chceme totiž dokázat, že ty děti jsou chytré a stejně jako v Anglii i v Česku tu základku zvládnou. Stačí je na zápis připravit, třeba naučit držet pastelku. Banalita, kterou bílé děti většinou trénují už od tří let. Taky se musí naučit odpovídat na otázky ve spisovné češtině, jinak je psycholog pošle na doživotí mezi mentálně zaostalé a stráví život jako kopáči nebo na sociálních dávkách.

Jenže speciálka potřebuje děti. Když naše kolegyně obcházely ubytovny, konkurence ze speciálky nezahálela. Přemlouvali rodiče, ať dají děti k nim, že dostanou zdarma svačiny. Jejich nulťák je ve skutečnosti přípravka speciálky. My svačiny nemáme, jen učení. A písničky. Děti už zpívají třetí a primátor stále nikde.

Paní ředitelka ze střední zdravotní školy nám poskytla azyl a teď z toho má jeden malér za druhým. Děti čurají na prkýnko a uklízečka to prý po těch našich uklízet nebude. Některým je pět, a tak se čurat na veřejném záchodě teprve učí, vysvětluje Ivča. Nakonec jsme se dohodli na jednom segregovaném záchodě, který si budeme uklízet sami.

Jedna z učitelek zdrávky nás už před týdnem velmi výrazně zdravila slovy „to je teda bordel“. No, při stěhování bordel bývá. Sborovna je naplněná k prasknutí. Máme připravenou desetiminutovou prezentaci, kde vysvětlujeme, proč jim občas budou přes chodbu běhat malí vetřelci. Že se i Romové chtějí vzdělávat a naše přeplněná přípravka s několika čekajícími náhradníky je toho důkazem. Že by mnozí i pracovali, kdyby měli vzdělání a šanci na rozumnou práci. První dotaz: Snad je do té speciálky posílá psycholog, né? Přemýšlím, jak odpovědět diplomaticky. Jen řekni, jak to je, povzbudí mě Ivča. Atmosféra je chvílemi hustá, ale nevypískají nás.

Vracíme se do třídy, dorazilo ještě další dítě i se sourozenci. Také jeden tatínek, krásně vyfiknutý, též slyšel o primátorovi. Některé děti svážejí asistenti. Lidé z Člověka v tísni, kteří nám pomáhají, nás poučili, že dostat děti ráno do školy bude oříšek. Rodiny nezaměstnaných často ještě spí. Maminky, které rozvážejí třeba i pět školáků, to zase mají bez auta fakt těžké. A tak učitelka Katka přivedla tatínka. Usmívá se stejně nadšeně jako ona a sváží pravidelně děti z hůře dostupného konce Kladna, kde je ubytovna zoufalé úrovně.

Druhá svozová asistentka je Romka Marcelka. Ale ouha. Já jí své děti nesvěřím, prohlásí rezolutně jedna maminka. Druhá neříká nic, ale děti po ní také nepošle. Takže tenhle stereotyp budeme muset odbourávat nejen u bílé většiny. A primátor stále nikde. Jitka, která má v tyto dny práce nad hlavu, obvolává postupně celý magistrát. Pan primátor dnes do žádné školy nepůjde. Koukám do třídy a dětem je to celkem jedno. Po dvou hodinách zpěvu půjdou konečně na chvíli ven. Je poslední třicetistupňový den.