Kdo nespal, neposlouchal

Že si na koncertě klasické hudby lidé v publiku schrupnou, je nejenom faux pas, ale i zklamání pro nejednoho skladatele. Ne tak pro Maxe Richtera. Ten chce totiž svou novou kompozicí Sleep, jejíž nahrávka právě vychází, poslat posluchače do říše snů zcela záměrně. Trvá osm hodin, dvacet čtyři minut a dvacet jedna vteřin – stejně jako délka zdravého spánku. A podobně jako jiná Richterova díla i zde se jedná o vysoce emocionální a přístupný mix meditativního minimalismu a ambientní elektroniky. Pouze s tím rozdílem, že má být zakoušený vleže a se zavřenýma očima.

V Berlíně usídlený devětačtyřicetiletý skladatel, který proslul už debutem Memoryhouse (2002) i originální dekonstrukcí Vivaldiho Čtvera ročních období (2012), se tentokrát inspiroval Goldbergovskými variacemi od Johanna Sebastiana Bacha. Tedy hudbou, jež byla psána pro německého knížete trpícího nespavostí. Pro Richtera jsou bezesné noci typickou civilizační chorobou současnosti. „Je to ukolébavka pro frenetický svět a zamýšlel jsem ji jako manifest za pomalejší tempo existence,“ tvrdí sám autor o skladbě, která je podle všeho nejdelším hudebním kusem, jaký kdy byl natočen.

Tomu, že Richter chce publikum skutečně uspat, budou přizpůsobeny i premiérové říjnové koncerty v Berlíně. Začínat budou o půlnoci v prostorách bývalé elektrárny a místo tvrdých sedaček tu návštěvníky budou čekat postele rozmístěné v kruzích okolo muzikantů a vokalistů. Stejně tak osvětlení by mělo mít…