0:00
0:00
Kultura6. 9. 20156 minut

Světy disentu

Jonathan Bolton

Eva Klíčová
Autor: Repro Respekt

Ediční řada Šťastné zítřky nakladatelství Academia přináší nejzajímavější texty k naší socialistické minulosti. Většina zpracovává dějiny každodennosti a společenské fenomény vyplývající ze života v represivním režimu. Co se týče tématu, nejinak je tomu u knihy amerického historika Jonathana Boltona Světy disentu, jejíž americké vydání zařadil časopis Foreign Affairs mezi tři nejlepší tituly roku 2012 o východní Evropě a Sovětském svazu. Otázka však je, zda může být tak zajímavá i pro českého čtenáře. Z ediční řady se totiž vymyká vymezením vůči domácímu badatelskému trendu, jenž usiluje o subtilnější pohled na většinovou společnost, která se nacházela mezi stranickou elitou a opoziční kontraelitou.

Tento zájem patří k hledání příčin porevoluční deziluze, ke kterému už nepostačuje černobílý příběh o vítězství statečného disentu se stafáží ustrašených mas. A také je to důkaz nástupu mladší, vesměs nepamětnické generace badatelů, kteří se z různých důvodů snaží rehabilitovat levicové společenské koncepty. U harvardského profesora je tomu zcela jinak; hned v úvodu píše, že příběh disentu je v naší historiografii uzavřen, možná vytěsněn: „(Disidenti) jako by skončili někde mimo mocenské struktury, mimo styk se svými sousedy a nakonec i mimo učebnice historie, které se přesunuly k zajímavému a složitému projektu porozumění obyčejnému životu socialistických konzumentů. Začali jsme od vznešené rétoriky lidských práv a skončili u toho, že jsme disidenty opustili, aniž padla odpověď na tu nejzákladnější otázku: kým byli?“

↓ INZERCE

Mí Češi mi nerozuměli

To neznamená, že „naše dějiny si cizáky rozvracet nedáme“. Jde o to, že Boltonův přístup je konzervativní: klade-li si otázku, kdo byli oni disidenti, odpověď hledá především v interpretaci jejich textů, navíc skrze kanonická díla chartistů, kteří patřili mezi elitu už v šedesátých letech (nejznámější Havlovy texty včetně Moci bezmocných, Bondyho Invalidní sourozenci, Vaculíkův Český snář). Není pak divu, že se mu disent jeví jako akademizující diskuse několika silných, ale trochu sebestředných osobností. Bolton snad až nekriticky ctí prostředí disentu a nemůže tedy vidět, že rozhodně netrpělo přemírou reálného politického kapitálu.

Má-li obraz disentu vystoupit z romantizujících šablon, bylo by dobré sledovat také jeho okraje. Intelektuály osmašedesátníky lze chápat jako ty, kterým nic jiného než opoziční postoj nezbylo. Nebylo by ale dobré zjistit motivace těch, kteří vystoupili ze závětří anonymity? Jak se žilo chartistům solitérům na maloměstě bez komunity spřízněnců, kde na ně měla StB dostatek času?

Když už Bolton něco říká, pak nic, co by se v českém prostředí tzv. nevědělo: označuje socialistický režim za antiintelektuální, underground za v jádru apolitický, komunitu Charty 77 za uzavřenou, navíc až nesmiřitelně tendující k nejvyšším morálním apelům a pro svou ohroženou existenci obtížně přijímající kritiku. Je opatrný vykladač a jako by jen doříkával texty, jimiž se zabývá; zkrátka pootvírá kontext zahraničnímu zájemci o onu východní Evropu. Jeho interpretace interních textů odhalují především to, jak viděl disent sám sebe a jak subtilní otázky řešil.

Smysl opozice nelze vyčíst z jejích sporů, ale z dějinných kontextů.

Což si Bolton aspoň uvědomuje; a uvědomoval si to i disent sám, jak dokládá citace z dopisu Jaroslava Suka Petru Pithartovi: „Dementuji poslední drb, který se ke mně dostal: údajně jsem se měl pohádat se svým přítelem Petrem Uhlem.“ Nakonec ale historik neví, co s tím. Ustrnul v glorifikaci, o čemž svědčí frekvence slov „kult“ a „legendární“ – včetně konstatování, že „pochopení příběhů disentu také pomůže objasnit, proč se disent zrodil a vzkvétal v situaci cenzury a neúplných informací, v níž určití lidé a určité události přirozeně získávají nadživotní auru, kdežto jiní ustupují do pozadí“. To je přece prakticky líčení nedemokratického prostředí, nad nímž se ovšem autor nijak nepozastavuje.

Český čtenář se pak místy těžko brání, aby undergroundové historky nevnímal podobně jako dobové skeče Kaisera s Lábusem. Naopak nejzajímavější jsou pro něj pasáže, kde Bolton naznačuje komunikační strategie mezi disentem a západními novináři; tedy jak Charta počítala se západním tiskem jako obecenstvem, které je vymezeno lépe než to domácí. Prostě bylo jasné, že mezi západními novináři rezonují lidskoprávní teze lépe než pokus o razantnější a kontroverznější odpor. I proto byl disent vměstnán do kýčovitého, vlastně již tehdy globálního obrázku „člověka proti systému“.

Romantický příběh odporu

Výsledný dojem směřuje k tomu, že potenciál a smysl opozice nelze vyčíst z jejích sporů, ale spíše z dějinných kontextů. Například demokratický deficit, který se potkává se stranickou apolitičností, má kořeny hlouběji než ve faktu, že většina osmašedesátníků chápala demokratizaci v rámci socialismu; nedůvěra v občany je snad Čechům vetknuta od dob, kdy jim úzká elita zařídila národní obrození.

Otázku, kterou si Bolton pokládá, zda disent porazil komunismus, nelze zodpovědět bez dalších protirežimních aktivit včetně uměleckých, ekologických, ale např. i trampingu. Byť – pravda – narůstaly především koncem osmdesátých let. Podvyživenost vykazuje i pokus o zachycení života v disentu: cudně se tu zamlčují třeba případy spolupracovníků StB z řad disentu i undergroundu. Těžištěm teoretizující, a přitom unikavě rozšafné knihy zůstává snášení argumentů, protiargumentů, tezí a antitezí z nejdostupnějších textů. Přitom úvodní nástin tří disidentských konceptů (Helsinský příběh – disent jako svědomí společnosti, Paralelní polis Václava Bendy a líčení každodennosti skrze Český snář) zůstává hrubě neúplný.

A nakonec lze autorovi namítnout, že disent nebyl vytěsněn. Zájem o „obyčejné lidi“ je přirozenou reakcí na více než dekádu, kdy se v zásadě psaly dějiny undergroundu a opozice, a přesto normalizace zůstala jaksi neúplná. Navzdory tomu, že vyšlo nepřeberně biografického a vzpomínkového materiálu, korespondence, myslitelská díla i řada studií. Bolton se jeví jako někdejší západní tisk: romantický příběh odporu ve východní exotické zemi je to, čemu tak nějak rozumí.

Autorka je redaktorkou literární revue Host.

Jonathan Bolton: Světy disentu
Přeložila Petruška Šustrová, Academia, 480 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články