Dějiny Ruska 20. století 1894–1939, 1939–2007

Dějiny Ruska 20. století (1894–2007) se staly legendou dřív, než je čtenáři otevřeli – jelikož se stal legendou jejich hlavní autor Andrej Zubov za to, že vystoupil proti agresi na Krymu a byl režimem okamžitě potrestán. Statečných a potrestaných bylo a je v Rusku více, ale Zubovův případ se stal legendou. Při hodnocení knihy je třeba tuto legendárnost připomenout – i uzavřít do závorky.

Autorský kolektiv má nicméně čtyři desítky členů; sám Zubov se nazývá skromně odpovědným redaktorem. A seznam autorů je už jistým klíčem k porozumění. Kromě historiků je v něm i několik pravoslavných teologů, kromě akademiků z ruských institucí i několik Rusů působících mimo Rusko (Nikita Struve ze slavné exilové rodiny intelektuálů a politiků či náš Alexej Kelin) a několik zahraničních slavistů (třeba Richard Pipes, od nějž česky vyšly Dějiny ruské revoluce a Rusko za starého režimu).

Mnoho vrstev má i způsob vyprávění. Je v něm shrnutí politických událostí i „tvrdá data“ – čísla, statistiky, grafy. Jsou v něm mikrodějiny: osobní svědectví účastníků, často i ve formě poezie včetně amatérské. Kdo kdy četl nějakou báseň od „baťky“ ukrajinských anarchistů Nestora Machna! Je tu rubrika Názor myslitele s reflexemi především od exilových křesťanských myslitelů jako Nikolaj Losskij, Georgij Florovskij či Fjodor Stěpun, ale i od Toynbeeho (ponechávaného v ruském přepisu „Tojnbi“), Churchilla či Masaryka. A je tu hlas vypravěče v rubrice Poznámky odpovědného redaktora. Ten dává nahlédnout do diskusí v autorském týmu – například o tom, proč je lépe používat neutrální termín „sovětsko-nacistická válka“ než sovětské ideologéma „velká vlastenecká válka“. Z té mnohosti vzniklo nicméně dílo vnitřně jednolité.

Nikoli beznadějná

Jeho výklad ruských dějin lze shrnout do tří tezí. Zaprvé, ruská společnost před bolševickým pučem (výchozí rok 1894 nastoupil poslední car Mikuláš II.) byla plná rozporů, ale ne beznadějná. Naopak, měla našlápnuto k reformám, které ji směrovaly mezi normální evropské země. Zadruhé, bolševická vláda byla zlem od počátku do konce. Nebyli žádní „lepší bolševici“. Násilí hlásal a prosazoval už Uljanov-Lenin. Výmluvné odsouzení bolševické epochy, dokumentované na zločinech všeho druhu, je i mlčenlivým odsouzením dnešních pokusů ukázat, že bolševismus byl vlastně „docela fajn“, vždyť tak to vypráví i Štrougal, i estébáci, i havíři. Zatřetí, vzhledem k této domácí katastrofě má klíčový význam exilové „Rusko mimo Rusko“. Jen tam se uchovala kontinuita s předbolševickou minulostí.

Tato koncepce ovšem nese také omezující rysy, které je třeba při obrovském respektu k obrovskému dílu pojmenovat. Zaprvé je to přímočaré propojení odborného stanoviska nejen s etickým, ale i s teologickým postojem. Jak se praví v úvodu díla – autoři chtějí psát prostě pravdu, protože pravda je i pravdou Boží. A jak se praví v partiích o puči – bolševici byli proti pravdě, protože byli proti Bohu.

Ač v textu zaznívají kritiky na adresu pravoslavné církve, zejména na sepětí s aparátem starého režimu a na nedostatek sociál-
ní solidarity, přece se náboženský základ společnosti bere za automatické východisko, o němž netřeba diskutovat. Stačí bib-
lický citát. Tomu odpovídá výběr ve zmíněné rubrice Názor myslitele. Pravoslavní intelektuálové převažují, kdežto názory myslitelů liberálního, alternativně levicového či postmoderního ražení téměř absentují – a přece také ti spoluutvářeli intelektuální dějiny Ruska v disentu i v exilu (za všechny Andrej Siňavskij či Mojsej Pjatigorskij).

Někteří čeští recenzenti pokládají tento teologický dualismus (používání přívlastku „satanský“ pro akce bolševiků!) za slabinu, jež zpochybňuje celé dílo. Smířlivěji lze říci, že autoři měli své stanovisko explicitněji popsat a říci něco jako: Jsme pravoslavní křesťané, a budeme tudíž používat ty a ty pojmy. Že je to nenapadlo, i v tom se ukazuje rozdíl mezi současným západním a tradičním ruským pojímáním psaní o dějinách.

Analogie s Rakouskem

Druhý sporný bod tkví v tom, že autoři ztotožňují Rusko a ruské impérium. Činí tak velmi kultivovaně, hned v úvodu definují „ruský národ“ coby politický pojem zahrnující všechna etnika, jazyky a víry na území říše. V pasážích o emancipačních hnutích píší, že národům (kromě Poláků) šlo o kulturní a politickou autonomii, kterou jim carské úřady nerozumně odpíraly, ne o odtržení od Ruska.

Ti, kdo opravdu chtěli státní samostatnost, byli „nacionalisté“ a „separatisté“ (termín užívaný zvlášť u Ukrajinců). Až po puči začaly národy chtít od Ruska pryč – protože chtěly pryč od bolševiků. K vinám bolševiků tudíž patří i to, že rozbili ruské impérium. Dnešní Rusko je oproti Rusku cara Mikuláše o polovinu menší, stýskají si autoři.

Stesk po ruském impériu může českého čtenáře šokovat; natož toho, kdo něco slyšel o postkoloniálním psaní dějin. Je to však logický důsledek obratu k předbolševickému Rusku jakožto k nedokonalému, ale přece jen výchozímu bodu pro uvažování o budoucnosti. Lze mu snad porozumět skrze analogii s nostalgií po starém Rakousku. Ve starém Rakousku také šlo o ideu rakouského státního národa, který zahrnuje všemožná etnika, jazyky a víry, má však společnou kulturní řeč a vazbu ke státu a dynastii.

Analogie ukazuje také limity tohoto konceptu. Rakouské úřady byly ke sklonku monarchie mnohem vstřícnější ke kulturním autonomiím jednotlivých národů; viz podpora Ukrajinců v Haliči. A stejně to k udržení říše nepomohlo. Analogie však i umožňuje přesněji definovat pozici autorů. Je to pozice autorů uměřeně konzervativních, mírně nostalgických, tradičně náboženských a státoprávně legitimistických. Pozice, jakou v české historiografii reprezentoval Josef Pekař či jeho žák Karel VI. Schwarzenberg. Kdyby býval tento vášnivý rusofil napsal dějiny Ruska, možná by vypadaly právě takto.

Třetí sporný rys je finální, byť mírná chvála Putina. Kniha byla dokončena k roku 2007 – a ještě tehdy autoři akceptovali Putina jakožto někoho, kdo přece jen trochu navazuje na staré Rusko. Ještě tehdy brali vážně jeho gesta k církvi a exilu. To znamená, že měl Putin ruské státoprávní konzervativce na lopatě. Ještě tehdy nebyli schopni prohlédnout jeho – abychom použili jejich termín – satanskou schopnost lhát. O to cennější je jejich dnešní statečnost.

Autor je literární historik.

Andrej Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století 1894–1939, 1939–2007
Argo, 962 a 770 stran