Příběh normálního člověka

Jsou momenty, které můžete definovat jako zlomové hned ve chvíli jejich vzniku a příliš neriskujete, že se spletete. A nemusí jít rovnou o tak zásadní věci, jako je vyhlášení války či zvolení fanatika kancléřem. Za zlomové se dá označit i to, že někdo vezme na předem ohlášenou demonstraci na Václavském náměstí v Praze šibenici. Ta je určena všem zrádcům, kteří jsou vstřícní k Evropské unii a uprchlíkům.

Když se na začátku července šibenice na demonstraci objevily, vyvolalo to velký rozruch. K případu se vyjadřovali ministři, experti, policisté, aktivisté i právníci. Je možné beztrestně slibovat na veřejnosti smrt politickým oponentům? Ptali se mnozí, včetně ministra vnitra. K případu vydal prohlášení kdekdo, ale hrdý držitel šibenice zmizel. Kdo je a co svým činem sledoval?

Chtěli jsme dotyčného muže najít a zjistit víc. Pořadatelé extremistických demonstrací ale buď nekomunikovali, nebo ho neznali. Zkoušeli jsme hledat v různých diskusních fórech, na sociálních sítích jsme vydali výzvu, ale nic. Hana Čápová se proto vydávala na všechny možné demonstrace s fotografií šibeničáře, až na jedné z nich měla štěstí a oslovila ho. „No ano, jsem to já,“ odpověděl jí. „A vidíte, nejsem žádný nácek, žádná pleška. Jsem úplně normální člověk.“

George Orwell se v roce 1944 zamýšlel nad tím, kde se ve společnosti bere tak silný antisemitismus. Když se například v jednom z příspěvků zastal Židů, byl zaplaven nenávistnými dopisy. Orwell napsal, že „znepokojující na těch dopisech je to, že nepocházejí všechny od šílenců“. Evidentně je totiž posílá i nějaký „drobný obchodník nebo třeba lékař či právník“, kteří věří tomu, že Židé si za své problémy mohou sami.

„Tito lidé píší rozumné, vyvážené dopisy, distancují se od rasismu a vše, co tvrdí, dokládají četnými příklady. Připouštějí existenci ,hodných Židů‘ a obvykle prohlašují (stejně jako Hitler v Mein Kampf), že původně proti Židům nic neměli, ale dospěli ke svým názorům, až když pozorovali jejich chování,“ píše Orwell.

V závěru textu pak dodává, že je chyba, že se v Anglii nevěnuje dostatečná pozornost hluboce zakořeněné nenávisti k Židům. „Zčásti jsou to právě obavy ze zjištění, jak je antisemitismus rozšířený, jež brání tomu, aby byl vážně zkoumán.“ V dnešním Česku nenávist nemá výhradně antisemitskou tvář, ale evidentně jsme vstoupili do časů, kdy je třeba znovu začít zkoumat „úplně normálního člověka“.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery, šéfredaktor