Pan Šibenice

Dvě stovky lidí v parku na pražském Vyšehradě poklekají na kolena. Předseda krajně pravicové Národní demokracie, antisemitský publicista Adam B. Bartoš předříkává do mikrofonu přísahu: „… slibujeme, že budeme bránit naši zemi před nepřáteli vnitřními i vnějšími… Blaničtí rytíři, našli jsme je, v našem nitru.“ Nálada je patetická, kdo jsou ti nepřátelé, je klečícím jasné. „Vetřelci“, kteří „kradou, znásilňují a vraždí“, vláda, jež se chová „šíleně“, když dopustí, aby uprchlíci „infikovali národ a rozložili homogenní bílou populaci“, a polistopadový liberální režim, který „brzy padne“.

„Mám husí kůži z toho, co se tu říkalo,“ bere do ruky kytaru Tomáš Ortel, jehož stejnojmenná kapela loni skončila v první desítce posluchačského hlasování o Českého slavíka. Dav si s ním pobrukuje text „nebudu ti lhát, i ty se budeš bát, pro Alláhovu slávu, uříznou ti hlavu, mají jen o to snahu, zastavme šílenství“. Právě tenhle song je z Ortelovy tvorby nejpopulárnější, na YouTube má skoro dva miliony zhlédnutí.

Je polovina srpna a uprostřed davu, který přišel na Bartošův v pořadí již třetí tábor lidu, postává nenápadný černovlasý muž v kraťasech a triku. „No ano, jsem to já,“ přiznává třiačtyřicetiletý technik Vladimír Heřman trochu překvapen a zároveň trochu potěšen, že byl poznán coby muž, který na první tábor přinesl dřevěnou šibenici a způsobil tím celostátní poprask. „A vidíte, nejsem žádný nácek, žádná pleška. Jsem úplně normální člověk.“

Ať to vidí

Pražský rodák Vladimír Heřman, dnes vedoucí servisního střediska se čtyřmi zaměstnanci, kteří opravují výtahy a vysokozdvižnou techniku, se nikdy o politiku nezajímal. Zhruba před rokem ho ale z příčin, jež sám nedokáže přesně popsat, začaly neodolatelně přitahovat zprávy o uprchlících. Začal je sledovat a fascinovaně pročítal převážně xenofobní a vystrašené diskuse pod články.

Ze židle ho zvedl na konci června premiér Bohuslav Sobotka, když se vrátil z Bruselu s tím, že sice nepřistoupíme na evropské kvóty, protože migrace má zůstat v rukou národních vlád, ale jsme ochotni do konce roku přijmout 1500 běženců. „Víme, že jich bude víc, a víme, že mezi nimi mohou být různí zločinci. Cítil jsem se ohrožen,“ říká Heřman. „Připadalo mi to jako zrada národa.“ Zapátral na internetu a spolu s partnerkou, účetní Martinou Kardovou, vyrazil poslední červnový den na Palackého náměstí, na demonstraci, kterou pořádal Blok proti islámu. Tady se cítil mezi svými, souzněl s heslem na transparentu „Podpora muslimské imigrace není humanismus, ale vlastizrada“ i s vypjatými slovy zakladatele bloku, přírodovědce Jihočeské univerzity Martina Konvičky: „Jsme vojáci, jsme ve válce a my ji vyhrajeme.“