Měli by podle vás být potrestáni demonstranti, kteří v červenci na Václavském náměstí během akce namířené proti migrantům drželi v rukou šibenice s hesly?

Zatím ne. Šibenice, toť vyhrožování smrtí spoluobčanům. Tyto výhrůžky samozřejmě překračovaly mnohé meze. Otázkou je, nakolik překračovaly hranice svobody slova, aby toto jednání mohlo být oprávněně kriminalizováno. Je hluboký omyl tvrdit, že svoboda slova v liberální demokracii žádné hranice nemá. Pokud slovo svobodně vyřčené vede ke zničení liberální demokracie, pak takovou mez překračuje. Výraz „vede ke zničení“ je důležitý, protože vyjadřuje kauzální souvislost. To neznamená, že musíme čekat, až někoho z „vlastizrádců“ na šibenici skutečně pověsí. Pokud vznikne hnutí, které se bude organizovat se šibenicemi v rukou a bude dosti silné, aby přešlo od slov k činům, pak je namístě trestněprávně zasáhnout. Demokracie se však musí bránit již dříve a to je věc médií a aktivních občanů.

Jistě, potrestáni. Existuje jak paragraf 365 proti podněcování k nenávisti proti určité etnické skupině, náboženství atd., tak paragraf 352 proti vyhrožování usmrcením a ublížením na zdraví. Navíc proti levicovým demonstracím policie zasahuje velmi aktivně. Nezasahování je tristnější o tento nepoměr. Jinou věcí je, jestli takové omezování svobody projevu považujeme za správné. V USA by například v případě potrestání muselo být průkazné, že ony šibenice vybízejí k bezprostředně následujícímu nezákonnému jednání, ke kterému nejen podněcují, ale jež také prosazují. Netřeba si ale sypat popel na hlavu za větší omezení svobody projevu. Dává tu smysl a především – teď a tady je zakotvena v našem právním řádu. Policie zkrátka s pravicovými extremisty sympatizuje a aplikuje na demonstrace dvojí metr. Díky tomu, že s nimi tiše sympatizuje i značná část veřejnosti, tak jí to u ní prochází. Xenofobie holt není korupce.

Zarážející je neochota policie prověřovat osoby nesoucí plakáty se šibenicemi v kontextu výzev ke ztrestání jistých skupin osob. Výklad představitelů policie – šibenice je „nový“ symbol, s nímž si zasahující policisté nevěděli rady – spíše obohacuje sbírku „policajtských vtipů“, než že by vysvětloval nečinnost policistů. Smysl šibenice doprovozený uvedenými výkřiky je průměrnému občanovi zřejmější než smysl plakátu se svastikou doprovozený neonacistickými s odpuštěním kecy. Druhý případ bývá postihován jako projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačování práv a svobod člověka. První případ by spíše naplňoval skutkovou podstatu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Důležité pro úvahu o potrestání konkrétních osob je prověření všech skutkových okolností.

„Šibenice“ na demonstracích jsou zcela novým jevem – představují zavlečený druh na naší mladé diskusní zahrádce. Rostlinu, jež nabírá rychle na síle, je odolná a ty ostatní může rychle zahubit, ponechá-li se vše ladem. Jak se tohoto plevelu zbavit? Tnout – potrestat demonstranty, již se demonstrace zúčastnili s halafurnami v ruce. Tento krok však chce odvahu – je nutné čelit tlakům z různých stran, jež poukazují na to, že v případě exemplárního potrestání demonstrantů by byla značně omezena svoboda slova. Proto je nutné vymezit, co je v rámci veřejného, celospolečenského diskurzu přípustné. Samozřejmě zastávat ve věci přijetí uprchlíků nesouhlasný postoj je zcela legitimní, ale aby měl takovéto projevy, je podle mého názoru nepřípustné. Paradoxní je, že riziko pro demokracii představují právě ti, kdo jejího nepřítele ustavičně hledají – ať už v řadách vlastního národa či v podobě národů cizích.

V daném kontextu to jednoznačně odpovídalo naplnění skutkové podstaty trestného činu hrubě narušující občanské soužití (§196) „Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci”. Přesto otázku šibenic nepovažuji za zásadní, ale spíše za symbolickou. Šibenice se však staly rubikonem pro mediální a politickou scénu, pomyslnou kapkou v poháru, který přetekl. Chceme-li však jít k podstatě věci je nutné jít dál než se pohoršovat nad šibenicemi. Potřebujeme: 1. Odvahy politiků, kteří se jednoznačně a dlouhodobě budou stavět proti nenávisti a nesnášenlivosti. 2. Zajistit školení policie a úředníků, aby byli schopni identifikovat nenávistné projevy a naučit se na ně reagovat. (např. rozpuštěním demonstrace) 3. Po vzoru Velké Británie přijmout zákon „o nenávistných projevech“.

Nikdo by neměl být potrestán za to, co si myslí nebo říká, i když je to něco, proti čemu je většina společnosti. Dokonce takové excesy demonstrantů mívají opačný efekt, neboť i ti, kdo se částečně ztotožňují s určitou diskriminací, v momentě, kdy vidí svůj názor vyjádřený tak extremistickým způsobem, začínají se za něj trochu stydět. Česká společnost je všeobecně xenofobní, jen většina Čechů tak sebe sama nevidí. Podle mne je dobré, že mohou vidět, kam taková nenávist vede. Domněnka, že můžeme uzavřít ČR jen pro „naše“, je dětinská a bez ohledu na minulost. Vždyť i dost velká část „čistých“ Čechů má nečeská příjmení, stejně tak ve Vídni má velká část obyvatel slovansky znějící příjmení. Rovněž „naše“ knedlíky a guláš nejsou původně české. Globalizace nezačala nyní, ani se teď nezastaví.

Chování demonstrantů bylo nepřijatelné. Je však jen na orgánech činných v trestním řízení posoudit, zda byl nebo nebyl porušen zákon, zda byl spáchán trestný čin nebezpečného vyhrožování, hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob či jiný a zda má být uložen trest. Politici, intelektuálové a vůbec každý, kdo může mít vliv, tedy i rodiče, by se měli snažit předcházet podobným jevům a působit proti netoleranci ve společnosti a radikalizaci. Závažnost tématu ani obavy nemohou nikoho oprávnit k překračování mezí celospolečenské debaty a uchylovat se k projevům nesnášenlivosti. Evropa a naše země čelí problémům, migrační vlnou počínaje, a jejich řešení vyžaduje chladnou hlavu a hledání co nejširší shody. Na Hradě bohužel chybí Havel a přebývá Zeman, ale i tak to musíme zvládnout.