Šiklová: Naučila jsem se koukat za sebe

Byla to velká změna. Po euforii a relativní svobodě pražského jara uzavřel československý stát koncem šedesátých let hranice a hrozil tvrdými tresty za jakékoli projevy jiných názorů, než jaké razila oficiální doktrína komunistické strany. I kontakt s lidmi na Západě byl režimu podezřelý a snažil se jej všemožně potlačovat. Dokonce kontroloval poštu, která přes železnou oponu přecházela, a zabavoval zásilky, které mohly zakázané myšlenky obsahovat. Za téhle situace orwellovského státu si Češi hledali vlastní cesty, jak se kontrole zásilek vyhnout. Našla si je i skupinka intelektuálů, z nichž se později zrodil disent a Charta 77. Jiřina Šiklová, minulý týden osmdesátiletá, byla klíčovou postavou téhle dobrodružné operace.

Jak konspirativní posílání zásilek do ciziny začalo?

Docela jednoduše. Petr Pithart se vrátil na začátku sedmdesátých let z Londýna. Tam dojednal s Honzou Kavanem, že sem bude posílat nějaké lidi a auta. Zmínil se mi o tom, já ale tehdy měla ve zvyku se neptat. Co vy víte, co byste dělal, kdyby vám dali policajti pořádně přes držku? Člověk nemá sám sebe vyzkoušeného.

Jak se stalo, že Petr Pithart předal celou agendu vám?

Bylo to v roce 1971 nebo 1972. V té době jsem dělala v Thomayerově nemocnici a nemocnice je skvělé místo pro konspiraci. Bylo tam dvanáct pavilonů a na čtyři z nich jsem měla volný přístup, protože tam naše oddělení něco dělalo. A do špitálu může přijít každý, aniž by byl podezřelý.

Co jste v nemocnici dělala?

Pracovala jsem jako pomocná síla u pana primáře Trojana, například jsem zapisovala statistické přehledy. Petr Pithart tedy s posíláním věcí začal. Občas se tu objevil kurýr poslaný Kavanem z Londýna. A já mu dávala věci, jež mi občas někdo přinesl do špitálu. Například sociolog Jaroslav Klofáč, který tam byl skoro trvale hospitalizovaný, aby ho nezavřeli. Chodil tam za mnou i historik Karel Kaplan. Brala jsem si od nich zásilky a předávala je Pithartovi a naopak něco nosila od něho, co přišlo z Londýna. Občas jsem šla Pithartovi s předáním věcí pomoct. A pak nějak Petra napadlo, že bych ho mohla vystřídat. Důvody už si přesně nepamatuju.

Kde předávání zásilek probíhalo?

Oba jsme si tu činnost sjednávali tak, abychom měli místo předávání blízko bydliště. Navíc muselo jít o mezinárodní místo, kde cizinec nebude nápadný. Takových tehdy v Praze moc nebylo. Petr Pithart to měl dojednané před japonskou ambasádou. Ta měla v Praze jen jeden dům a nešlo se splést. Tam se v určitou dobu postavil a čekal. Pak přišel někdo a zásilku si převzal.

Jak to předání vypadalo?

No jako ve špatných filmech. Dotyčný cizinec stál u japonské ambasády, kde skoro nikdo nechodil, navíc v devět večer, kdy už byla tma nebo aspoň šero. Držel v ruce cizí noviny, které koupil na letišti. Snažila jsem se pak ještě víc snižovat moment překvapení a vymyslela další poznávací znamení. Třeba že člověk z naší strany bude mít na sobě něco puntíkatého. To je neutrální, puntíky si může vzít stejně dobře chlap jako ženská. Když jsme se sešli, tak jsem na něj začala mluvit česky: Tak co, přijel jste do Prahy? Dotyčný – většinou to byli chlapi – se měl se anglicky zeptat, jestli znám Michala. Kdyby byl na mém místě někdo nepatřičný, tak by prohlásil, že jde o omyl. Já jsem anglicky nebo německy zareagovala – to víte, že znám. A pak se rozvedla konverzace, šli jsme někam jinam a tam si zásilku předali. Nebylo těžké najít skryté místo, tehdy byly domy otevřené.

Vy jste kurýry neznala?

Nikdy.

Ambasády už tehdy hlídala policie. To vám nevadilo?

Japonskou ambasádu nikdo nehlídal.

Jaká místa jste si vybírala vy?

Japonskou ambasádu jsem převzala od Petra Pitharta a pak jsem si našla i některá další místa. Například u Staronové synagogy. Každý ví, kde je, a cizinci tam taky nebyli nápadní.

O jaké zásilky vlastně šlo?

Napřed jsem přebírala zásilky značené jako „most important“. My jsme říkali zásilka na tělo. Ty jsem vždy dostala přímo do ruky. Šlo o šifrované dopisy, vzkazy, někdy statě, rukopisy na průklepových papírech. Nebyly to knížky.

Proč se tomu říkalo zásilky na tělo?

Šlo o věci, které můžete nenápadně zastrčit do kapsy. Měla jsem na kabátu k tomu účelu udělané zvláštní kapsy pro případ, že by mě někdo prohlížel. Když vás prohledávají policajti, tak vás projedou shora dolů, pak nohy a decentně do rozkroku. Jsou ale místa – například u kolen nebo u zadku –, kde neprohledávali. A tam jsem měla šikovně našitou kapsu tak, aby na ni nepřišli.

Prohlíželi vás někdy?

Až potom, když mě zatkli. Se zásilkami mě ale nikdy nechytli.

Některé zásilky musely být velmi cenné, především rukopisy. Jaká byla tedy jejich cesta ven?

Nikdo, ani lidi, kteří nám zásilky dávali, nevěděli, jak se jejich věci dostávají do zahraničí. Ke mně nechodili, to bych kvůli obavě z prozrazení nedovolila. Měla jsem několik přátel, kteří mi zásilky nosili. Například z prostředí levice a komunistů z roku 1968 mi věci, jež bylo třeba poslat ven, nosil Ruda Slánský, který bydlel kousek ode mě. Z okruhu spisovatelů to byl Jiří Kantůrek. Z prostředí disentu Ivan Havel nebo jeho žena Dáša. Oba pracovali v ČKD polovodiče a tento podnik měl spolupráci s Thomayerovou nemocnicí. Mohli jsme se tedy vídat, aniž to bylo nápadné.

Z Bratislavy měl na mě spojení Milan Šimečka, z Brna evangelický farář Jaroslav Šimsa. A zase to mělo důvod: naproti našemu domu měli evangelíci své centrum a já vždy dbala na to, aby pohyb lidí, kteří mi nosili zásilky, dával estébákům smysl. Když věděli, že je někdo evangelický farář na indexu v Brně, tak je docela logické, že půjde do Klimentské do evangelického centra. A tam seděl pan farář Růžička a jeho paní, které jsem dělala trvalou, a u něho mi Šimsa mohl zásilku schovat. Všichni jsme tedy dělali zcela obvyklé pohyby, jež neměly vzbuzovat podezření. Nikomu jsem však neříkala, jak zásilky dostávám ven.

Porušil někdo konspiraci?

Třeba Svatopluk Karásek, který před emigrací přišel až ke mně do bytu. Přitom naznačoval, že vyjíždí. Ale já tu zůstávám, řekla jsem a jemně jsem mu vynadala. Byl naštěstí tak chytrý, že přišel s dětmi. Ty působily nenápadně.

Jak se posílaly objemnější zásilky?

Ty jsem přímo nepřijímala, vždy jsem jen s někým sjednala garáž, kam se měla zásilka dopravit. Pak jsem se s kurýrem sešla bez auta a řekla jsem mu adresu, na kterou mají v určitou dobu autem přijet. Auto s kurýrem pak vjelo dovnitř nebo zaparkovalo nedaleko od garáže a zásilku naložili nebo naopak složili. Většinou se předtím ptali na cestu, aby nebylo nápadné, proč se někde motají. U toho naložení jsem ale nikdy nebyla, takže jsem žádný z těch auťáků neviděla. Garáže se pak střídaly, někdy to byla zahrada či chata, domek. Dost často šlo o evangelické fary, kam taky mohlo cizí auto přijet, aniž by bylo hodně nápadné. Každé místo se použilo nanejvýš asi třikrát, aby si toho sousedi nevšimli. Kavan sice auta neměnil, pokaždé jim ale dal jiné číslo a skoro pokaždé jiné šoféry. Ti věděli, co vezou.

Jak často jste přijímala a posílala zásilky?

Na tělo minimálně šestkrát do roka. Auto asi čtyřikrát do roka.

Když se po Chartě 77 situace zhoršila, musela jste přemýšlet, co se stane, pokud vás odhalí. Začala jste si hledat nějakého náhradníka?

Ano, tak to přesně bylo. Dokonce už před Chartou 77 jsem si říkala, že takové věci se nemají dělat déle než dva tři roky, tak jsem za sebe hledala náhradu.

Jak?

Musel to být spolehlivý člověk. Zkoušela jsem například Honzu Tesaře. Jenomže on byl příliš konspirativní. Dělal z toho detektivku.

Co to znamená?

Dělal věci příliš složitě. Třeba řekl: Dotyčný půjde do nějaké ulice, tam bude garáž a u té bude stát staré křeslo. Tak tam vleze. Měla jsem obavu, že tak složité instrukce kurýra znervózní. Při takové konspiraci se musíte tvářit, že jde o běžný pohyb městem. Došlo mi, že na takovou činnost Honza Tesař nemá nervy.

Kdy poprvé policie něco objevila?

Ještě před Chartou 77 někdy v roce 1975 udělali na několika místech domovní prohlídky. Když se Ruda Slánský dozvěděl, že u někoho byli, tak šel ke svému švagrovi, kde měl něco schované, a naházel všechno do kamen. Pak přišli policajti také k Vilému Prečanovi, kde našli dost věcí, například Svědectví. Naštěstí ale neobjevili seznam lidí, kteří od něho měli zásilky dostat. Měl ho totiž v igelitovém pytlíčku zamrazený na mrazáku a estébáci ho nenašli. O časopisech pak Prečan řekl, že mu je někdo dal na zahrádku.

Používali jste nějaké šifrování?

Bylo to jako pro děti. Obě strany musely mít dvě stejné knihy, jejichž název nikdo jiný neznal. Pak si předaly zprávu, kde byly řady čísel: číslo stránky, řádku a číslo písmena. A podle toho se skládala slova. To bylo zcela bezpečné. Pokud vám nerozbijí hubu a vy neřeknete název knížky, tak neměli šanci zprávy rozluštit. Balíčky se zásilkami pak byly nadepsané různými přezdívkami. Petr Příhoda si vymyslel přezdívku Příbram. Milota byl Slavata, Slánský Sova, Vaculík Vousáč, Battěk 78, protože bydlel v Křižíkově 78. Petr Uhl byl 4, jako 4. internacionála. Tahle jména se používala od emigrace Viléma Prečana po roce 1975 pro potřeby jeho zásilek. Když tedy byla na balíčku napsaná čtyřka, věděla jsem, že to je pro Petra Uhla. On sám si ale říkal přezdívkou Delta ve stejném smyslu – alfa, beta, gama, delta, tedy čtyřka. Pak ho naštvalo, že estébáci akci proti nám také nazvali Delta. Ne podle Uhla, ale Delta ve smyslu ústí, kudy sem z moře něco přichází. Jinak ovšem ani Petr Uhl nevěděl, že zásilky přebírám a odesílám já. Jeho zásilky mi předávala Otka Bednářová.

Bylo možné odesílat něco i oficiální cestou přes poštu?

Určitě ne. Oficiální cestou jsme si s Honzou Kavanem posílali jen upozornění, že přijede zásilka. Měli jsme dohodnuté, že mi odněkud pošle pohled podepsaný libovolným jménem. V něm byla uvedená dvě nebo čtyři města podle toho, o jakou zásilku šlo, a nějaká čísla, jejichž součet dával dohromady datum. Ten den jsem věděla, že kurýr přijde před japonskou ambasádu nebo na jiné smluvené místo. Čas byl vždy stejný – devět hodin večer.

Byla jste někdy sledovaná policií?

Myslím si, že nikdy.

Jak došlo k odhalení známé velké zásilky od Jana Kavana?

Došlo k tomu z naší blbosti. Jak jsem již řekla, během sedmdesátých let jsem dělala několik pokusů, aby po mně zásilky někdo převzal. Něco dělal Vilém Prečan, kterého ale v roce 1975 vybrali a pak emigroval. Pak byly pokusy s dalšími lidmi. Část práce převzal Honza Ruml. Teď už vím, že si člověk musí pro podobné situace vybírat spolupracovníky sám. Já si ale nechala někoho doporučit. Šlo o nějakého Petra Muraška, který byl ve vězení s Petrem Uhlem, seděl za ukrajinský nebo jaký nacionalismus. Měl doporučení od Anny Šabatové. Muraško jí přinesl nějaké dopisy, vzkazy od Petra Uhla. Měla k němu tedy obrovskou důvěru.

Muraško se potom nabídl Honzovi Rumlovi, že by byl ochoten pomoci. Doporučil mi ho i Jaroslav Suk. Ani jsem tehdy nevěděla, že se jmenuje Muraško. Řekla jsem mu – zařiďte garáž a já vám potom něco pošlu. To bylo na podzim 1980. V únoru 1981 jsem šla na setkání s ním a zjistila jsem, že jsem sledovaná. Tak jsem auto zastavila a vzkázala do Londýna, že pošlu jen „most important“, které mám u sebe. Ostatní věci zůstaly u Muraška v garáži. Další auto pak mělo přijet v dubnu, už ale nedojelo. Muraško ode mě věděl, že má přijet nová zásilka, znal zhruba termín. Fízlové pak zastavovali všechna auta na různých přechodech, vážili je a tak objevili naše auto na přechodu Dolní Dvořiště.

Byl tam i seznam adresátů, jak se psalo?

Seznam lidí, kteří ode mě dostávali zásilky, v autě nebyl. Byly tam ale jména a adresy lidí, kteří dostávali časopisy, desky a podobné normální věci.

Jak na vás potom přišli?

Napřed sebrali lidi, na něž byly psané knížky, desky, Svědectví, Listy a další exilové časopisy. Sebrali jich asi padesát a pak je třídili. Vzali je na dvakrát 48 hodin na výslech a pak je pustili. Nic na ně neměli. Nikdo z nich potom nebyl zavřený, nebyl důvod. Mě sebrali až nakonec. Policajti mi řekli, že mě někdo udal.

Přišli policajti na to, co jste dělala?

Ne. Přiznala jsem jen poslední kontakt. Že to organizoval někdo venku a že jsem se k tomu připletla. Na celou story o posílání neměli jak přijít a nepřišli na ni. Auto chytli 26. dubna. Zavřená jsem byla 8. května. Proces se jmenoval Šiklová a společníci, zůstalo nás osm. Byli jsme obviněni z podvracení republiky v organizované skupině a ve spojení s cizinou. Čekala jsem, že dostanu deset let. Po necelém roce mě však pustili. Milan Šimečka říkal, že nás vyměnili za vagon wolframu, nevěděla jsem ani pořádně, co to je. Pak jsem se dozvěděla, že v tom čase Thatcherová souhlasila, že vrátí do ČSSR zlato, které zůstalo v Británii z války. Na svobodu jsem se dostala koncem března 1982.

Jak bez vás celý systém posílání fungoval?

Za tu dobu nebyl nikdo, kdo by mě nahradil.

Pak jste v organizování zásilek pokračovala. Co se změnilo?

Potom probíhaly zásilky přes ambasády. Dřív takové spojení neexistovalo. V osmdesátých letech se ale někomu povedlo tohle spojení vyjednat, ambasády byly vstřícnější. První byl Švéd, Peterson si tady říkal, měl to i na cedulce na dveřích. Ve skutečnosti se jmenoval Peter Tejner. „Most important“ věci jsem mu předávala v jeho bytě v Revoluční 15. Hodně zásilek pak dělal Wolfgang Scheur z německé ambasády.

Jak jste na ně přišla?

Nabídli se mi. V korespondenci mi přišla informace, kde se sejdeme, a potom už to fungovalo. Pak tu byl Peter Bakewell – Kanaďan, kterého dojednala česká emigrantka z Vancouveru. Taky Jeri Laberová, šéfka Helsinki Watch. Někdy Karel Schwarzenberg. S diplomaty jsem byla ve styku já, v zahraničí převzal organizaci posledních deset let Vilém Prečan. Jan Kavan od toho upustil, exil s ním už nechtěl spolupracovat. Nepátrala jsem proč.

Je zajímavé, že vás po propuštění z vězení víc nehlídali…

Ale hlídali, jenže musíte se umět dívat za sebe. Se zvýšeným rizikem jsem se naučila hlídat, jestli mě někdo nesleduje. Třeba na stanici metra Pražského povstání je jeden východ. Jela jsem po schodech, pak se otočila a jela zpět. Zapamatovala si tváře, co jely proti. Pak popojela jednu zastávku. Tam měla stanice taky jen jeden východ. Udělala jsem tam tentýž manévr. Kdyby mě sledovali, tak bych si toho všimla. Dál jsem jela tramvají a na stanici vystoupila na poslední chvíli, aby oni případně nestačili vystoupit.

Jak jste se konspiraci učila?

Postupně sama. Děti něco trochu věděly. Manžel asi ne, rozváděli jsme se, tak jsem mu nic neříkala, i když možná něco tušil. Někdy jsem děti přímo zapojila. Byla jsem s nimi například dohodnutá, že kdyby se u nás doma něco dělo, třeba kdyby tam na mě estébáci čekali, tak děti postaví kytky v okně určitým způsobem. A já se vždy cestou domů dívala do okna.