Jak je těžké býti Velíškem

Když se ráno probudíte a víte, kdo jste, je to dobré. Když ne, nejspíš jste se ještě nevzpamatovali z kocoviny nebo máte nějaký problém s pamětí. Z toho prvního se vyspíte. Pokud jde o to druhé, tak nejspíš stejně brzy zapomenete i na to, že vůbec máte nějaký problém. Také si ale nemusíte být jistí tím, kdo jste. A to i přesto, že víte, jak se jmenujete…

To si možná myslíte, jako kdysi já, že se jménem Martin Velíšek jste bez problémů. Alespoň bez těch, které zažívají tisíce Janů Nováků. V celé republice jich je 34 175. To znamená, že každý 313. člověk u nás nese tohle jméno a příjmení. Každý z vás měl, má či někdy bude mít souseda, spolužáka nebo kolegu Nováka. Na to jsme si zvykli. Martinů Velíšků je naproti tomu u nás všeho všudy 796 a hustota výskytu je jeden celý Martin Velíšek na necelých 13,5 tisíce obyvatel naší republiky. Řekli byste jehla v kupce sena! Takového aby hledal s lupou! Ale kdeže!

Osmého dubna 1995. Zvesela zvoníte na zvonek u bytu v jedné pražské ulici. Je na něm napsáno vaše jméno, ale vy tam nebydlíte. Tehdy poprvé vidíte svého staršího jmenovce. Prostě jste dva! Ohromná sranda! Praotec Velíšek a tak dál… Vy navíc máte shodné nejen příjmení a křestní jméno, ale i povolání! Oba jste malíři. Martin Velíšek, říkejme mu první, vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Martin Velíšek, říkejme mu druhý, vystudoval Akademii výtvarných umění. Malíř sem, malíř tam… A možná i v tom je svízel, že máte v datu narození oba šestku, on se narodil v roce 1963, vy v roce 1968. To si přece může kdekdo splést, trojka a osmička snadno splynou. A jste si snad i podobní… Při první návštěvě Velíška u Velíška se dohodnete, že on bude „Velíšek první“, protože je starší, a vy „Velíšek druhý“, protože jste mladší. Jenže to ještě netušíte, že druhý Velíšek vlastně znamená žádný Velíšek.

Osmého dubna 2005. Zase vám přišel e-mail. Kdosi by rád nějakou vaši kresbu či obraz. Je to milé, ale vy máte „jen“ padesátiprocentní jistotu, že píše skutečně vám, ačkoli jméno sedí a kreseb máte plný ateliér. A tak odpovídáte: „Jsem moc rád, že se váš bratr žení, ale bohužel budete muset vymyslet jiný svatební dar – Lyžaře (cyklus kreseb) nemaluji, protože nejsem Martin Velíšek, ale jsem Martin Velíšek.“

Adresát většinou nechápe. Když přijde dvacátá žádost o lyžaře, rezignujete. Chvíli tlučete hlavou do malířského stojanu a pak začnete malovat Bruslaře. Jdou na dračku!

Osmého dubna 2015. Následuje fáze aktivního vzdoru. To by přece Pánbůh nedopustil! Já vám ukážu! Rozhodnete se intenzivně pracovat a dát o sobě vědět. A tak malujete a vystavujete. Dokonce přibudou i ceny z různých soutěží. Plácají vás po ramenou. Hurá! A pak… sklízíte ovoce. Tu vyjde v časopise přehled oceněných grafik z celostátní přehlídky, ale u vašeho tisku je datum narození prvního Velíška! Jindy vám poštou přijde poděkování a katalog z charitativní aukce. A vedle reprodukce vašeho obrazu čtete životopisná data prvního Velíška! Recenze v novinách na vaši výstavu je moc hezká, ale profil autora nějak nesedí… a z fotky vedle článku se na vás směje – první Velíšek! Ještě že jsou místa, kde nic podobného nehrozí! Píšete přece knížky o umění a vyšla vám řada katalogů – tam je curriculum vitae. To je sichr! Otevřete s důvěrou webové stránky zemských knihoven… Není možná! Všechno je… prvního Velíška! Tehdy vám to konečně naplno dojde… Neexistujete!!!

Představte si, že vám bude sedmačtyřicet a byli byste rádi, kdyby lidé konečně pochopili, že jste Martin Velíšek. Tedy že nejste jeden, ale (nejméně) dva. Ale co máte dělat? Máte se v tomhle věku přejmenovat? V České republice je 275 tisíc různých příjmení a samozřejmě spousta křestních jmen. Ale které vybrat, abyste zase „nesáhli vedle“?!

Martin Velíšek, druhý malíř