Slunce zapadá už ráno

Zdá se, že pomalu odeznívá doba, kdy romská literatura nacházela inspiraci především ve své tradiční kultuře. Důkazem může být sbírka čtyř próz Slunce zapadá už ráno, kde příběhy o romipen (romství) z minulosti nahradila obecnější témata, která mají také větší šanci proklestit romské literatuře cestu k řadovým čtenářům. Autorkami próz jsou čtyři ženy – a jejich vyprávění jsou více ženská než romská.

Pěšina z osady

Irena Eliášová svůj příběh Marie týrané násilnickým manželem-alkoholikem – jehož titul posloužil jako název sbírky – zasadila na Slovensko padesátých let minulého století. Doba ovšem v příběhu nehraje zásadní roli, spíše místo – osada. To předpokládá jedno z tradičních témat romských spisovatelek – chudobu, hlad a násilí. Zatímco muži (jako Andrej Giňa) spíše idylicky vzpomínají na život v pospolitosti, řád a tradice, ženy se drží těžkostí všedního dne jako Eliášová. Starost, aby byly hrnce plné, totiž vždy leží na ženě; souvislost s tím, jestli muž přinese peníze, se nepřipouští.

Přesto se nejedná o syrovou prózu. Použitý jazyk je vesměs spisovný (aspoň v překladu) a občasné ostré nadávky manžela s ním nejsou zrovna v souladu. Marie je vzorná matka, manželka a zbožná žena, a pokud ne, není to její chyba. Aby nakrmila děti, začne jako jediná žena v osadě pracovat, navíc pro gádžovské sedláky. Zalíbí se Vincovi, který se jí jednoho dne na poli zmocní (nikoli znásilní), ona s ním otěhotní a zamiluje se do něj. Lásce však osud nepřeje a nikdy nedojdou štěstí.

Příběh svou atmosférou, ale i chováním hrdinky jako by připomínal vesnickou literaturu 19. století. Ostrá místa jsou zahlazena, žena je ke všemu nucena okolnostmi a posunována muži jako figurka na šachovnici. Prostor pro vlastní jednání a rozhodování zůstává velmi úzký, oproti neromské ženě stejné doby je to pěšinka. Přesto Eliášová vnáší do příběhu motivy pro romské autorky donedávna nezvyklé – erotiku a touhu či odmítnutí rozdělení světa na romský a gádžovský, a tím portrét Romky z osady podstatně prohlubuje.

Leitmotivem násilí

Prózy jsou ve sbírce řazeny chronologicky. Jestliže se první odehrává v polovině minulého století, druhá Má inkoustová léta z pera Jany Hejkrlíkové o patnáct let později. S každým dalším příběhem se pak blížíme současnosti, až se z osady dostaneme do panelákového bytu. Také hranice mezi romským a majoritním se tenčí a začíná být propustná, aspoň podle autorek.

Jak název napovídá, Hejkrlíkové próza je vzpomínkou na školní léta. Dětská perspektiva dodává příběhu radostnou dynamiku, ale i tu kalí násilí. Janě začínají prázdniny, navíc přijel oblíbený strýček Ďoďi a před ní leží vidina dvou měsíců u babičky, z dosahu otčíma. Mezi světem gádžů a Romů už tehdy na českém maloměstě neleží taková propast jako mezi „bílou“ vesnicí a osadou. Jana chodí do běžné školy s neromskými spolužáky a učí se rusky, strýc absolvoval průmyslovku, rodiče jsou zaměstnáni… Proměna atmosféry i politické situace se tak po okupaci vojsk Varšavské smlouvy mění pro Romy stejně jako pro ostatní. „Školní rok začal a na ruské vojáky jsme si museli zvyknout… Učitelka během tohoto roku ještě narostla. Běda jak se někdo spletl a řekl jí ,paní učitelko‘.“

Janina role ve třídě začíná trpět, učitelka ji pro její původ ponižuje, ve větší nemilosti už je jen kulacký synek. Hranice se sice ztenčuje, nicméně o pokojném soužití a rovnocenném postavení Romů nemůže být řeč. Hrozba odebrání dětí do ústavní výchovy stále visí nad romskými rodinami. Paměť však selektuje, negativní reakce ustupují idylickým vzpomínkám – na trhání borůvek s babičkou či hodného učitele dějepisu.

Tím se liší od třetí autorky (a nejmladší ze čtveřice), čtyřicátnice Ivety Kokyové. I její próza Rodina je jen jedna se vrací do dětství, ale nechce jen vzpomínat. Potřebuje mluvit o traumatech, o kterých se v dospělosti v rodině mlčí. „Už aby šel spát, Bože! Slyším, že něco spadlo. To táta hodil talíř na zem. Vstanu a jdu se potají podívat, co se děje. Začal ji bít.“  Zmíní je ovšem pouze v úvodu, pak rovněž přesunuje pozornost ke své babičce-ochránkyni. Ani ona není ideální, dokonce chodí vnučku po smrti strašit. Je to ale rodina a s tou se člověk pro klid vlastní duše musí porovnat, vzkazuje Kokyová.

Pro všechny

Zatímco tři první prózy se odehrávají přiznaně v romském prostředí, objevují se v nich romská slova i romské problémy typu diskriminace, poslední povídka od Evy Danišové nazvaná Mít někoho svého tyto jmenovatele nesdílí. Jitka, sociální pracovnice v dětském domově, začíná stárnout, po dlouholetém manželství ji kvůli mladší ženě opustil muž. I tady se řeší vztahy mezi muži a ženami, ale už bez násilí. Jitku práce naplňuje, v osobním životě ovšem zeje prázdno, které nelze zaplnit. Nemá děti, partner je nechtěl; a kromě kamarádky je sama. „Náš život byl stereotyp, ale jistota. Najednou jsem se vracela do prázdného bytu, večer jsem nerozsvěcela velká světla, na půlce postele bylo pořád ustláno.“ Příběh nemá ostrou pointu, na stáří a samotu neexistuje záplata. Jitka se smíří a pustí si práci do soukromí. Jedné ze svěřenkyň po opuštění dětského domova nabídne azyl ve svém bytě.

Romská literatura to v Česku (a nejen v něm) nemá lehké. Nesrovnatelně kratší tradice, malá scéna, horší společenská i ekonomická situace výrazné části Romů, ústup romštiny ve prospěch majoritní češtiny. Specifická pak je situace romských autorek: často začínají psát až poté, co odrostou děti, ubude starostí o domácnost a ony začínají pracovat – například v sociálním sektoru jako tři z autorek.

Od roku 2007, kdy se objevila první reprezentativní antologie prozaických textů nazvaná Čalo voďi. Sytá duše, ale tato tvorba ušla dlouhou cestu. Nejen co do počtu titulů či vzniku samostatného internetového nakladatelství, nýbrž i obsahu. Naivita, kterou jedni považovali za kouzlo přirozeného a druzí za otravnou banálnost, ustoupila komplikovanějším příběhům. Nesou sice stále rysy žánrovosti, jsou často pruderní, experimenty s formou jsou jim cizí a jedná se spíše o kratší útvary, nicméně už jsou to sebevědomé příběhy a mluví ke všem čtenářům, již jsou ochotní naslouchat.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

E. Danišová, I. Eliášová, J. Hejkrlíková, I. Kokyová: Slunce zapadá už ráno

Knihovna Václava Havla, 198 stran