Kdo nevěří, že se dějí zázraky, ten ať tenhle příběh radši neposlouchá. Mohl by zviklat jeho kamenné přesvědčení, že život je pruda, bída a utrpení a úplně nejhůř jsou na tom obyčejní lidé v infarktovém srdci Evropy. Ale ti, kteří se ještě necítí jak skrčenci a lid popelnicových polí a z očí jim nehledí spálenina všech nadějí, by se jím protrápit měli.
Uvěří totiž na Ježíška, i kdyby se cítili stokrát dospělí!
V ulici Střelecká pod lehkoatletickým stadionem v Jablonci nad Nisou, z něhož létají do nebe oštěpy zlaté Báry, žila v činžovní vile rodina doktora Nepovíma. Měl svou soukromou praxi felčara přes kožní choroby, šířil osvětu proti rozmáhajícím se pohlavním chorobám, dokonce navštěvoval místní školy s chichotajícími se puberťáky, ordinoval i v městské nemocnici a odmítal se zuby nehty angažovat v komunální politice, protože na intriky žádné teploměry, pilulky, výplachy, klystýry a exaktní metody neplatí, ty mají v sobě chaos a nelogičnost i zlou vůli, a pan doktor Nepovím byl ryze praktický člověk. Tak trochu suchoprd bez fantazie. Co se dá změřit, zvážit, prohmatat, prosvítit, laboratorně vyšetřit, mělo váhu. Ostatní pro něj znamenalo pouhé nic. Však taky ve svých sedmatřiceti nelibě nesl, že manželka Renata stále věší jejich desetiletému synovi Otíkovi a osmileté dcerušce Viktorii bulíky na nos a udržuje je ve víře, že dárky pořád ještě nosí Ježíšek.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
