Chvíle, kdy se Češi přestali bát

Soubor textů o novém pohledu na Jana Palacha, od jehož oběti uplyne padesát let, přináší aktuální Respekt 3/2019.  Zároveň při této příležitosti výjimečně odemykáme následující text, který vznikl při 25. výročí Palachova týdne. A připomínáme další příspěvky Respektu na toto téma:  článek o dlouho nevyvolaných fotografiích (Jak jsem fotil pohřeb Jana Palacha) a anketu (Jak jste prožívali Palachův týden). Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně,  staňte se naším předplatitelem:

Stejně jako každé pondělí, šel i teď Petr Lozoviuk ve tři hodiny odpoledne ze školy na metro a domů. Prošel ulicí Na Můstku a otevřelo se před ním pražské Václavské náměstí. Bylo lezavo, začínalo mrznout, ale sníh na chodnících neležel. Šedé, nízké zimní mraky jen urychlovaly zimní soumrak a kilometr dlouhé centrální náměstí města osvětlovaly pouze pouliční lampy a několik svítících nápisů nad výlohami.

V dolní části byl Václavák poloprázdný a všichni kolemjdoucí, které Lozoviuk míjel, byli místní, spěchali stejně jako on za každodenními nákupy či prostě domů. Vysoký student s vlasy nad ramena se rozhlédl a vykročil směrem nahoru, k zastávce metra na horním konci náměstí. Bylo 16. ledna 1989 a on nečekal, že se dnešní den bude nějak lišit od stovek předcházejících.

Ve chvíli, kdy Petr Lozoviuk znovu vykročil, Petr Placák se zastavil. V ruce držel květinu, ale položit ji už nestihl. Kolem něho se vyrojili policisté a zatkli ho i s třinácti jeho společníky. Všichni chtěli položit květinu k podstavci sochy svatého Václava, kde se před dvaceti lety na protest proti okupaci Československa Sovětskou armádou zapálil student Jan Palach. Květina spadla na zem a místo uctění památky národního hrdiny začalo Placáka a jeho přátele mnoho policejních rukou táhnout a strkat do přistaveného antonu.

Zatknout a naložit čtrnáct vzpírajících se a protestujících lidí ovšem nějakou chvíli trvá. A tahle podivná policejní akce – cloumání a unášení lidí, kteří tiše, sami, bez průvodu či proslovu přišli na veřejné prostranství položit kytici – začala budit pozornost kolemjdoucích. „Lidé se zastavovali a sledovali to,“ říká Placák. „Dodnes si pamatuju, jak mě to udivilo – že by se mě při policejním zatýkání na ulici někdo zastal mručením, pískáním nebo třeba i tím, že mlčky stojí a dívá se, to jsem rozhodně nečekal.“

Petr Lozoviuk dorazil k incidentu u sochy ve chvíli, kdy čtrnáct Palachových kondolentů už bylo skoro naloženo. V té chvíli již na horní polovině Václaváku postávalo zhruba pět set lidí – na tehdejší poměry docela velký „neorganizovaný dav“. Mručení a pískání sílilo, až jeden mladík k policejnímu antonu vykřikl: „Vždyť nedělají nic nezákonného, tak je nechte pokoji.“

Téměř s jistotou právě v této chvíli zapraskal ze služební vysílačky povel „Posily!“ a Jaroslav Radimský nastartoval žluto-bílé auto Veřejné bezpečnosti, stojící dosud na parkovišti u Hlavního nádraží, pár set metrů od sochy svatého Václava. Hlídkový vůz se rozjel k Václaváku a Radimský, tvořící spolu se třemi kolegy jen kapku v moři víc než dvou tisíců policistů, kteří v tu dobu byli v Praze v pohotovosti, necítil nic jiného než otrávený vztek. „Osobně jsem neviděl nejmenší důvod, proč se v mrazu strkat s pár lidmi, kteří se sejdou na náměstí, bez většího zájmu okolí řeknou nějaké svoje stížnosti a pak se rozejdou domů,“ vzpomíná Radimský. Pochůzkář z Mělníka se ze všeho nejvíc toužil vrátit domů ke každodenní poklidné rutině. Ale množství lidí, jež na náměstí uviděl, ho překvapilo. „Rychle jsem vystoupil z auta a s kolegy šel k tomu davu,“ vypráví bývalý policista. „Řekl jsem: ‚Opusťte prostor, tohle je nepovolená manifestace‘ a koutkem oka jsem zahlédl, jak někdo od nás praštil někoho z první řady krátkým černým pendrekem.“

V tu chvíli se začal odvíjet sled událostí, které později dostanou souhrnný název Palachův týden. Následujících pět dní budou Václavské náměstí plnit tisícihlavé zástupy nespokojených Čechů, což okupované Československo léta nezažilo. Ukáže se, že nespokojenost se stavem věcí je mnohem širší a neomezuje se jen na pár disidentských skupin, jak se doposud mohlo zdát. Státní moc sice na potlačení vzdoru použije mimořádnou dávku násilí, lidé ale potlačí strach a poprvé o sobě dá ve velkém vědět energie, jež za deset měsíců komunistický režim svrhne.

Krok do nejistoty

Že se odehraje právě toto, bylo překvapením pro všechny, včetně opozice kolem Charty 77. Ta plánovala položit květiny „oficiálně“ den předtím, v neděli patnáctého. Dvacáté výročí Palachova činu s sebou logicky přinášelo velká očekávání. Mělo být přinejmenším další z manifestací, které se v Praze staly pomalu pravidelností, jež, byť v miniaturním měřítku, narušovala pečlivě střežený veřejný klid. Stovky lidí protestovaly v předchozím roce v srpnu při výročí okupace, 28. října a 10. prosince na Mezinárodní den lidských práv. S výjimkou prosincového shromáždění šlo vždy o nepovolené akce a srocení lidí pokaždé ukončil slzný plyn a obušky. Stejně tomu bylo i o „Palachově“ neděli.

„Plánovali jsme to jako jednodenní manifestaci. Když jsme ji šli oficiálně ohlásit, na národním výboru ji samozřejmě nepovolili, což jsem já tedy ani nečekal,“ vzpomíná Petr Placák. „Takže jsme se rozhodli udělat to jako vždycky a zprávu o nedělní akci pak šířil zahraniční rozhlas a letáky.“ Letáků bylo několik tisíc, Placák je spolu s kolegy ze spolku České děti lepil na zdi, do telefonních budek, potajmu je házel do poštovních schránek nebo nechával po hospodách.

Sám se však nedělní demonstrace nakonec nezúčastnil – když spolu s jinými disidenty krátce před druhou hodinou vyšli z bytu v domě nedaleko Václavského náměstí, aby donesli k soše kytici, obklíčila je policie a odvezla na nedalekou služebnu, kde strávili zbytek dne výslechy. S pomocí malého papírku se nicméně stihli ještě na služebně domluvit, že kytici položí tak jako tak: druhého dne v pondělí, soukromě.

Mezitím se v nedělním centru Prahy odehrával téměř už zaběhlý demonstrační scénář. Na policejně obšancované Václavské náměstí se nikdo, kdo u hlídkujících policistů budil sebemenší dojem, že nejde jen na metro nebo na nákup, nedostal a malé ojedinělé skupinky demonstrantů rozháněla pořádková policie v celém centru Prahy. Večer demonstrace skončila a všichni měli za to, že Palachovo výročí svou úlohu splnilo: režim a policie měly pocit, že město bylo před rozvratníky ubráněno, a lidé z široké opozice se těšili z další úspěšně ukončené chvíle občanského vzdoru.

Všechny tedy vlastně překvapilo, když v pondělí ve čtyři hodiny jako by všechno pokračovalo dál. Petr Placák se vezl do čtrnáctidenní vazby v ruzyňské věznici a Petr Lozoviuk spolu se stovkami ostatních utíkal a uhýbal před policejními a pořádkovými jednotkami, jež čistily náměstí – na které se ovšem lidé vraceli postranními ulicemi a ve stále rostoucím počtu. Bylo to poprvé, co se tolik lidí dva dny po sobě odvážilo vzdorovat jasnému vzteku státní moci.

„Měl jsem sice instinktivní strach, ale nepřemýšlel jsem tehdy nad tím, co by se mi mohlo přihodit,“ vzpomíná Petr Lozoviuk, dnes šéf katedry antropologie na plzeňské univerzitě. I když rejstřík možných následků si dokázal představit velmi živě – rozbitá ústa na místě, vyloučení ze školy později a v úvahu koneckonců přicházelo i vězení, nebo aspoň vazba. „Měl jsem ale tehdy jasno. Režim mě omezoval, otravoval a štval,“ vzpomíná Petr Lozoviuk. Po listopadové revoluci využil první možnost a odjel na stáž do Německa – ovšem tehdy v lednu u Václava si stěží dokázal představit, že by se tam podíval aspoň jako turista. „A tak jsem jen myslel na to, že jsem to tady já, kdo se chová normálně. Je normální jít na náměstí, když chci. Je normální tam stát. Neskandovat, nekřičet, prostě stát. Čím víc lidí by se chovalo takto normálně, tím snáz by to donutilo režim ukázat pravou tvář – a že on je ten nenormální z nás dvou.“

Když v pondělí vyběhli z přistavených autobusů na Václavák policisté a pohotovostní pluka začali nečekaný dav rozhánět, stál nahoře nad muzeem u tehdejšího Federálního shromáždění i Jiří Holubec. Na náměstí šel přímo z továrny jako mladý učeň, protože mu o srocení řekl kamarád, se kterým se už den předtím zúčastnil nedělních pouličních honiček. „Nejdivnější byla ta nejistota. Vůbec jsem netušil, co od nich můžu čekat, nebo spíš že můžu čekat cokoli. Bez nadsázky: když jsem se v noci cestou z hospody domů vyčural u nástěnky ROH, třeba i omylem, mohl mě esenbák fotrovsky pokárat. Anebo mi mohli napařit rok za pobuřování. Oboje stejně dobře, jak chtěli. Tohle jsem prostě věděl – od rodičů, z povídaček kamarádů, z vysílání západního rozhlasu. A to nad člověkem pořád viselo. Ale musel jsem je občas zkoušet,“ směje se čtyřicetiletý soustružník. V to pondělí je nicméně vyzkoušel tak, že na rohu Václavského náměstí a Jindřišské, kam policisté dav vehnali, mu obušek vyrazil jeden přední zub. Do dalších demonstrací toho týdne pak ztratil chuť.

Naděje ve středu

Tím, že policisté nenechali čtrnáct disidentů (kromě Petra Placáka přišli na Václavské náměstí Dana Němcová, Václav Havel či Jana Petrová) položit pietní kytice a místo toho je na veřejném místě zatkli, připoutal režim k Palachově výročí neobvyklou pozornost. „Vládní moc byla postavena před dilema, zda podobná shromáždění zakazovat, nebo povolovat.“ vysvětluje historik Jiří Suk. „Zákaz s sebou nesl riziko veřejného násilí, a to by výrazně narušilo pečlivě budované zdání klidu.“ A naopak přílišná „volnost“ byla nebezpečná coby pobídka k „polské inspiraci“ – ve Varšavě se právě rozbíhala jednání u kulatého stolu mezi tamními komunisty a opozicí. A čeští „normalizační“ vládci se už nemohli opírat o podporu nového vedení Sovětského svazu, což dobře věděli i protestující, kteří do ran policejních obuškůskandovali: „Gorbačov to vidí!“

„Ve škole na praxích jsme s několika kamarády nemluvili jinak než Husákovou českoslovenštinou a pořád jsme na sebe kynuli jako z tribuny,“ vzpomíná na atmosféru pozdního československého komunismu Jiří Holubec. „Ale zároveň jsem skoro šilhal z toho, jak jsem hlídal, jestli nejde mistr, který byl kovaný komunista. Byla to legrace, ale mohla taky rychle skončit.“

V úterý odpoledne se na Václavském náměstí nesešlo o moc víc lidí než předchozího dne, zhruba tisícovka. Nechyběl mezi nimi ani Petr Lozoviuk, který na náměstí zamířil hned po škole. „Atmosféra už byla úplně jiná. Nebyly to postávající skupinky, ale jednolitý dav, i když nijak početný,“ vybavuje si náladu toho odpoledne. Ve chvíli, kdy tisícovka lidí povzbuzená pocitem pospolitosti začala provolávat hesla jako „Honza Palach“ nebo „Svobodu“, policie poprvé opravdu tvrdě zasáhla.

Renata Závozdová, tehdy pětadvacetiletá učitelka na základní škole, přišla toho dne na náměstí poprvé, o včerejších událostech se dozvěděla z Hlasu Ameriky a od některých svých známých. „Pořád jsem se v obavách ohlížela, jestli mě někdo nevidí. Jestli mě někdo ze školy nevidí, jak stojím tam, kde nemám. Nechtěla jsem provokovat.“ Útok pohotovostního pluku, v bílých helmách a s bílými obušky, uprostřed nějž se zničehonic ocitla, byl pro ni šok, který ji uvedl do trochu jiného světa. „Do té doby jsem matně – jako všichni – věděla, že režim je schopný tvrdě trestat, že lidé sedí ve vězení. Byl to však pro mě cizí svět – nikoho takového jsem osobně neznala, nepotkávala je, nevěděla jsem, kde je hledat. A ani nehledala. Byla jsem poslušná, žádný nepřítel. Policajt byl do té doby člověk, který mě legitimuje nebo dává pokutu za dopravní přestupek. Ale v tu chvíli jsem si poprvé jasně uvědomila, že jsou policisté ochotní něco udělat i mně osobně, naprosto bez důvodu. Že jsem nepřítel automaticky,“ popisuje, co cítila, když lidé kolem ní dostávali bolestivé a krvavé rány pendreky a při úprku padali přes sebe navzájem. „Když nás kolem sedmé policie z Václaváku všechny vytlačila, šla jsem domů pěšky až do Nuslí, celá jsem se klepala vztekem a strachy a v duchu si přehrávala, co bych řekla policajtům nebo řediteli, kdyby se na cokoli ptal. Takové hrdinství v duchu, ale vydrželo mi a pevně jsem se rozhodla jít další den znovu. Hrozně jsem se bála těch obušků, ale bláhově jsem si namlouvala, že když si dám velký pozor, nic se mi snad nestane,“ vzpomíná učitelka. V pocitu nedat se a přijít zase nebyla sama. Před koncem úterního shromáždění poprvé znělo davem heslo „Zítra zase tady“.

Následující den přišlo deset tisíc lidí, opatrnost před obušky ovšem ke všeobecnému překvapení nebyla třeba. „Středa, ty tři hodiny středečního odpoledne, byla vrcholem celého týdne,“ říká Petr Lozoviuk. Policisté jen řídili dopravu na magistrále, jinak je nikde nebylo vidět. Stejně jako mnoho ostatních, i on měl tehdy dojem, že „oni to vzdali“. Všichni návštěvníci Václaváku zažili v ten den neslýchanou věc: mohutný mejdan uprostřed šedivé metropole, jehož tisíce účastníků svobodně beze strachu skandují, baví se mezi sebou a občas i s přítomnými policisty v civilu. „Panovala tam vítězná atmosféra. Velmi nejasná naděje, že když je možné, aby se sešlo tolik lidí, něco se dá změnit. Byť maličkosti, naprosté minimum,“ shrnuje Lozoviuk. „Byl to ten týden úplně nový pocit.“

Co to proboha děláte?

„Doteď nevím, jestli to byl záměr, že jsme dostali rozkaz ve středu nezasahovat a lidi tak ukolébat,“ přemítá čerstvý důchodce Jaroslav Radimský. Sám po tom, jak to bylo, nepátral. Každopádně je však jasné, že když ve čtvrtek zaplnily Václavák zástupy povzbuzené včerejší úřední vstřícností, policie udeřila s mimořádnou tvrdostí. Historik Oldřich Tůma je přesvědčen, že „cílem čtvrtečního zásahu nebylo demonstrující rozptýlit, ale zastrašit a potrestat“. V dochovaných rozkazech se sice žádný takový úmysl neobjevuje, nicméně Radimský si vybavuje, že ve špalíru esenbáků se rozneslo, že příslušníkům pohotovostního pluku (kam chodili někteří branci místo povinné vojny) kladli velitelé na srdce, aby byli „důkladní“.

Jaroslav Radimský pracoval posledních téměř pětadvacet let v autobazaru, a jak dnes říká, policii opustil v létě 1989 právě kvůli tomu, co se stalo ve čtvrtek 19. ledna. „Bydlel jsem tehdy na malém městě, žádní disidenti tam rozhodně nebyli, ale i tam někdo poslouchal západní rozhlas. Asi jsem si to namlouval, nemohl jsem se však zbavit dojmu, že se na mě dívají skrz prsty. Fízl, co mlátí děcka,“ vzpomíná na své rozhodnutí.

Na náměstí se tehdy dostal po dvou dnech, v úterý ani ve středu nastoupit nemusel. Když ve čtvrtek v pět hodin dostal rozkaz spolupracovat na uzavírce horní poloviny náměstí, postavil se do jedné řady se svými kolegy na rohu Washingtonovy ulice a sledoval víc než desetitisícový dav pod sebou. Atmosféra byla podobně euforická jako ve středu a Radimského při pohledu na ně napadlo: „To je jiné kafe než těch pár stovek v pondělí.“ Ve chvíli, kdy přemýšlel, jestli je zásah proti takovému počtu lidí vůbec možný a jak bude vypadat, padl rozkaz a pohotovostní pluk se dal do díla. „Ti kluci se chovali úplně nesmyslně. Čekal jsem, že budou lidi, třeba i surově, vytlačovat. Ale oni je přišli tlouct, bili lidi ležící na zemi, kousek ode mě, pod muzeem zmlátili tři z nich jednoho člověka. Zastavovali i projíždějící tramvaje. Křičeli při tom na kuráž, ten zásah neměl žádnou formu ani směr. Byl to akorát masakr. To sebralo i některé milicionáře, a to byli často otrlí, suroví chlapi.“

Renata Závozdová si ze samotného zásahu pamatuje pouze změť lidí. „Pobíhala jsem tam zmatená, snažila se dostat dolů, kam nás shora pomalu tlačili, ale i od Jindřišské přibíhaly bílé helmy. Modlila jsem se, ať mi nic nezlomí nebo nerozbijí hlavu. I v tu chvíli mi to docela jasně myslelo: kam bych šla? Do nemocnice bych se bála jít. Seděla bych doma s otřesem mozku nebo zlomenou rukou?“

„Na chodnících a ulicích ležely boty, čepice a šály, byl to dost přízračný pohled,“ líčí Petr Lozoviuk. Měl štěstí, a navíc se držel osvědčených zásad: Nikdy nestát k policistům tváří v tvář a vyhýbat se hloučkům lidí. Spolu s několika šťastlivci, které policie nahnala k hrazení, se mu podařilo ještě před nástupem do připraveného autobusu zábrany prorazit, hodit jepolicistům pod nohy a z náměstí utéct.

„Pamatuji se, jak na mě jedna mladá žena vytřeštěně koukala, na bundě měla krev a ptala se mě pořád dokola: ‚Co to proboha děláte? Co to proboha děláte?‘ Vůbec jsem nevěděl, co jí mám říct. Tak jsem mlčel a jako v transu spolu s ostatními střídavě dál strkal lidi pryč z náměstí a k přistaveným autobusům, nakonec včetně té ženy. Rozváželi je do Bartolomějské, nebo ještě hůř – za Prahu,“ vypráví Radimský. „Naprostá zbabělost, ale nevěděl jsem, co v tu chvíli, uprostřed té řeže, dělat. Tak jsem dělal dál svou práci.“

Probuzená energie

Zastrašovací efekt brutálního čtvrtečního zásahu zafungoval. V pátek na náměstí přišlo o poznání méně lidí a ty pak policie – tvrdě, byť ne tak jako den předtím – z náměstí vytlačila. A sobotní, Chartou 77 a opozicí vyhlášená pouť do Všetat k Palachovu hrobu znamenala také konec Palachova týdne: rozptýlené poutníky policie zatýkala cestou, do městečka je prakticky nepustila a demonstrace hlavně opustily místo, kde měly největší, i symbolickou, sílu: místo pod sochou svatého Václava. Na přerušení se už navázat nepodařilo a v neděli na Václavák nikdo nepřišel. Jak nečekaně Palachův týden začal, tak náhle skončil.

Pro Petra Lozoviuka měly ty události smysl hlavně v tom, že pokračovaly v demonstracích a protestech z předešlého roku a dávaly naději, že vzdor bude probleskovat dál. „Jistě, když člověk tenkrát stál uprostřed Václaváku, vypadalo to vzedmutí báječně a výjimečně,“ říká. „Ale věcně vzato: kolik lidí Palachův týden, ve středu a ve čtvrtek, zasáhl, aspoň v Praze? Jednu tisícinu? Ani to ne. I moji spolužáci z fakulty, kteří o několik měsíců později, v listopadu, jako první zakládali stávkový výbor, tehdy jen mávali rukou: ‚Stejně to nic nezmění, je to k ničemu.‘ Proto význam těch několika dnů nepřeceňuji.“

Petr Placák z Palachova týdne prožil na svobodě sotva pár minut: dění na Václavském náměstí mohl sledovat pouze z vazební cely, četbou Rudého práva, doručovaného vězeňskou poštou. Vidí to ale jinak. „Pro mě bylo důležité vidět po dlouhé době důkaz, že nežijeme v ghettu, omezeném na pár desítek lidí. Lidé doteď neaktivní a poslušní překonali strach a vypověděli režimu loajalitu. A brutální násilí, jehož se režim dopustil, bylo přímo úměrné nesouhlasu, který tady panoval. V tom to pro mě byl zlom.“

Jaroslav Radimský je dodnes přesvědčený volič komunistické strany a myslí si, že listopadová revoluce byla chyba, nebo spíš unáhlenost. „Když jsem v lednu viděl, kolik lidí je ochotných se nechat ztlouct, došlo mi, že tohle se bude brzy opakovat. Režim tehdy potřeboval změnu, to bylo jasné. Vyměnit staré vedení, protože násilí na lidech by vedlo akorát k tomu, co se stalo v Rumunsku. Já jsem po tom zážitku Jakešovi četníka dělat nemohl.“

Že by Češi byli toho ledna na dosah nějaké výraznější změny komunistického režimu, si však například historik Jiří Suk nemyslí. „Velmi zjednodušeně řečeno: ani jednou se nezaplnilo Václavské náměstí. Nespokojenost a energie ke změně bezpochyby existovala, ale neměla ještě tolik síly na rozhodující průlom.“ Češi ještě potřebovali pomoc dějin: na jaře skončila polská jednání, jejichž výsledkem byly polodemokratické volby a v nich porážka komunistické strany. V Maďarsku začala v létě postupná demontáž režimu a v říjnu padla berlínská zeď. Na posledním středoevropském ostrově komunismu Václavské náměstí zaplnil až 17. listopad.

„Máme v zásadě toto přání: Chceme žít důstojně jako svobodní lidé v souladu s demokratickými tradicemi naší země. Nechť odejdou lidé, kteří již dvacet let nekvalifikovaně řídí tuto zemi a dovedli ji do současného neutěšeného stavu.“
Neznámý řečník, Václavské nám., středa 18. ledna odpoledne